Vstupenky online

Vsetínská mládežnická zpovědnice: u diktafonu Petr Horehleď

David Škabraha • 20.09.2007

V s e t í n - Jedna z posil, jenž si přes léto našla cestu Na Lapač a hodlá s ním spojit své hokejové srdce, či přinejmenším v něm zanechat hluboký zelenožlutý vryp, je bek Petr Horehleď. Čtrnáctiletý mladík, který započal svůj hokejový život zároveň s tím školním, nyní poprvé sbírá zkušenosti mimo svůj rodný klub. Ještě nedávno obouval brusle a proháněl se na ledě uherskohradišťského „zimáku“, ovšem letos už působí v jiné soutěži, městě a mezi jinými spoluhráči. „I když ve Vsetíně znám jenom cestu na staďák a do školy, líbí se mi tady.“ Další dojmy, úskalí či trocha minulosti, to je to, na co narazíte v dalších odstavcích.

Výrazný mezník v mém hokejovém životě? Jednoznačně 6. třída.

Mezidobí, kdy se už jen ohlížíme za předešlým ročníkem a zároveň se těšíme na ten nový, je vyplňováno neustálými tréninky a starostmi o mužstvo. Tím můžeme rozumět také obměňování kádru. Přibírají se nové posily za hráče odporoučené do vyšší kategorie, a to buď z řad čerstvě příchozích mladíků, nebo lze nové naděje hledat i v ostatních klubech. Čerstvou, neotřelou a hlavně nadějnou tvář našel trenér Turek v hráči jménem Petr Horehleď, jenž ve své dosavadní kariéře oblékal dres Uherského Hradiště.

„Hokej hraji od šesti let. Postupně jsem si prošel mládežnickými kategoriemi a v 8. třídě jsem na začátku sezony hrál za tehdejší devítku. Dále jsem působil v dorostu, který hraje v Uherském Hradišti 1. ligu. Na Vsetín mě poslal můj již bývalí trenér, pan Mojmír Nečas. Mě samotného Na Lapač táhla hlavně ta příležitost v podobě nejvyšší soutěže a taky jsem sám sobě chtěl dokázat, že na to mám,“ vychrlil odhodlaně.


Hokej jsem začal brát vážněji od 6. třídy.
— Objasňuje nová tvář vsetínských v obranných řadách.
Nejinak tomu bylo i v případě nováčka Petra, jenž Vsetín zná asi jako Líný Honza lopatu. Když za sebou zavíral pomyslná vrátka prvoligového hokeje v jeho rodném Uherském Hradišti, byla jeho hlava vystavena náhlému návalu vzpomínek, jenž pojily jeho hokejovou minulost s tímto městem. „I když znám ve Vsetíně jen cestu na stadion a do školy, musím uznat, že se mi tady líbí,“ dává najevo svou oblibu v novém působišti a pokračuje slovy.

„Hokej jako takový mě začal brát v 6. třídě, kdy jsem hodně vyrostl, zesílil a poznal jsem, že mám mnohem více sil než ostatní kluci. V té době mě hodně podporoval kouč Zděněk Radkovič, jenž mi často vykládal o svém synovi, hrajícím extraligu. Pan Radkovič kladl důraz na to, abych si uvědomil na co mám a hlavně abych se zkoušel neustále zdokonalovat. Chtěl ze mě dostat co nejvíce."

„V 7. třídě jsem byl v týmu, jenž podstoupil turnaj Grischun Cup na Slovensku. Tahle zkušenost mi hodně dala a odnesl jsem si odtamtud i ocenění za nejužitečnějšího hráče za čtrnáct branek,“ líčí svůj úspěch. To ale není všechno, Petr se vloni zúčastnil i Spring Challenge Cupu v Praze, kde mezi hokejisty ročníku 1992 získal cenu za nejrychlejší dvojici při štafetě. „Kluk, s kterým jsem to vyhrál dnes působí ve Slavii,“ podotýká již dávno minulé roky čerstvý svěřenec kouče Turka.

Oproti Uherskému Hradišti se ve Vsetíně setkávám s hráči na jiné úrovni

Kvanta nových věcí, na která si musí každý klubový nováček zvykat se nevyhnuly ani Petrovi. „Nejvíce mě překvapily velmi dobře připravené tréninky, a to hlavně svým technickým zaměřením. Ze začátku jsem tady na Valašsku nikoho neznal, a ani jsem k tomu vlastně nedostal příležitost. Ráno jsem přijížděl autobusem a po trénincích jsem zase odjížděl domů. Cestování mi sebralo zhruba čtyři hodiny denně. Bylo to hodně náročné. Musel jsem chodit brzo spát a ráno ve čtyři jsem vstával, abych se do Vsetína dostal včas. Důležité je, že to stálo za to,“ dořekl spokojeně. Petr se tedy zabydluje a teprve se rozkoukává po jemu neznámém okolí. Sice to nebude procházka růžovým sadem, ale dá se předpokládat, že se nakonec zařadí do chodu týmu.

Jenže to se neobejde bez dobrého fungování na place, čímž se v hokejové hantýrce pochopitelně rozumí led. „Určitě. Počítám s tím, že budu muset vyvinou maximální úsilí a snahu. Od září tady chodím i do školy. Spoluhráči jsou v pohodě, mám mezi nimi i dobré kamarády, kteří mě ukázali jak se ve Vsetíně orientovat a jak to tady chodí,“ libuje si s děkovným tónem v hlase vsetínská posila.

„Zatím ale nevím, jak mám hodnotit své výkony. Je fakt,že mám určitě nedostatky, musím například zlepšit techniku bruslení. Byl jsem zvyklý hrávat celé zápasy, několikrát jsme v Hradišti hrávali na dvě pětky, fyzicky jsem na to měl, ale tady jde o mnohem silnější soupeře, kteří jsou na jiné úrovni.


Až se vyřeší problémy s ubytováním, budu na sobě makat.
— Petr Horehleď k nelehké situaci.
Musím počkat na svou příležitost a potom do hry dát všechno co umím,“ hlásá pln nadějí, jenže otázka, zda vystoupá až na svůj vysněný vrchol, jenž představuje dres vsetínského dorostu a nebo se usídlí kousek pod ním, to je v týmu devátých tříd, do kterých věkem patří, zůstává nezodpovězena. V každém případě jsou pro něj obě varianty něčím úplně novým a bude zajímavé sledovat, jaká nakonec v této nevyzpytatelné křížovce vyjde tajenka.

Abychom však prostředí vsetínského hokeje jen slepě a bezmezně neopěvovali, je nutné zmínit pár nedostatků vzniklých příchodem Uhersko Hradišťského rodáka, projevujících se hlavně v souvislosti s ubytováním. Také možnost individuálního tréninku kvůli zdlouhavému cestování bohužel odpadá, a přitom silová příprava k Petrovi patří stejně jako například syrečky k Olomouci.

„Docela mě zklamalo, že se už vcelku dlouho vyřizuje moje ubytování. Protože jsem pořád žákem základní školy, tak jsem nemohl být ubytovaný na internátě. Kdyby mě jako prozatímní alternativu nenabídl ubytování můj bývalý trenér pan Nečas, tak bych se asi musel se Vsetínem rozloučit.

I tak jsem neustále vázaný na autobusové spoje, protože dojíždím do Želechovic u Zlína, ale je to časově lepší než do Hradiště. Přesto ale musíme zápasy ve Vsetíně řešit tak, že za mnou jezdí v pátek večer moje máma, která nás musí ubytovat na hotelu, jelikož nemám ještě 15 let a vlastně se zatím nemůžu nikde ubytovat sám. Ale snad se i toto brzy vyřeší a já budu mít více času na sobě pracovat. Mé plány chodit po trénincích do posilovny, mít čas si zaběhat a zlepšovat se jsou tak zatím nahrazovány cestováním.“ ukončuje treochu posmutněle rozhovor.

banner pod článkem