Legendy Lapače: Vsetín si ve středu připomene kariéru Ivana Tesaříka

Pod prohnutou střechou Lapače napsaly legendy vsetínského hokeje celou řadu památných příběhů. Ty největší připomínají plachty nad tribunami na stání i sezení. A kousek historie teď mohou mít fanoušci dokonce doma. Duelem se Zlínem odstartoval prodej limitované edice „warm up“ puků z předzápasového rozbruslení. Kampaň pokračuje dál a v rámci středečního utkání s Pardubicemi B si Valaši tímto způsobem připomenou kariéru legendárního Ivana Tesaříka.

Přední stranu puku zdobí vždy jméno a číslo, které je s legendou vsetínského hokeje spjaté. Druhá strana pak odkazuje na konkrétní utkání. S kotouči, věnovanými kariérám svých předchůdců, absolvují Valaši předzápasové rozcvičky celkem čtrnáctkrát v rámci základní části. Komu se podaří získat všechny, zkompletuje celý seznam legend zobrazených na plachtách Lapače a zároveň bude mít památku na všechny soupeře Vsetína v Maxa lize. V případě sousedního Zlína dokonce dvakrát.

Speciálních puků, které vznikly ve spolupráci se společnostmi Gufex a Got Authentic, je pro každý duel omezené množství a v prodeji jsou se začátkem utkání ve fanshopu VHK. Cena jednoho puku činí 200 korun. O tom, při kterých utkáních mohou získat puky dalších legend, se příznivci zelenožlutých barev dozvědí z webových stránek či sociálních sítí klubu.

U příležitosti středečního utkání a „warm up“ puků připomínajících kariéru Ivana Tesaříka přikládáme kompletní rozhovor s někdejším útočníkem a později dlouholetým činovníkem vsetínského hokeje, který vyšel v knize Fenomén Vsetín Forever.

IVAN TESAŘÍK
DOBOVÁ KRONIKA VSETÍNSKÉHO HOKEJE

Sám říká, že kromě lékaře dělal ve vsetínském hokeji snad všechny profese. Ivan Tesařík přišel na Lapač v roce 1969 jako jednadvacetiletý a dres Zbrojovky oblékal dlouhých jedenáct sezon. Od té doby v klubu působil jako asistent trenéra, trenér, prodavač vstupenek, vedoucí mužstva nebo hospodář, což je v posledních dekádách jeho oficiální funkce. Především ale kyjovský rodák představuje chodící encyklopedii posledních padesáti let hokeje na Valašsku. „Původně jsem myslel, že vydržím rok nebo dva. Ale potkal jsem tu manželku, v roce 1973 jsme se vzali. Dopadlo to tak, že jsem na Vsetíně už třiapadesát let,“ vzpomínal ostřílený činovník v červnu 2022.

Více než padesát let žijete ve Vsetíně, ovšem narodil jste se v Kyjově a s hokejem začínal v tehdejším Gottwaldově. Musel jste se v životě mnohokrát stěhovat?
Narodil jsem se v Kyjově jako třetí syn mých rodičů. Otec byl v komunistické straně, a když se po druhé světové válce vrátil z koncentračního tábora, povýšil do Uherského Hradiště. Takže jsme se krátce po mém porodu stěhovali poprvé. Protože byl otec agilní, stěhovali jsme se po pěti letech znovu, tentokrát povýšil do krajského města Gottwaldova. Tam jsme žili až do doby, než jsme se všichni znovu odstěhovali, zemřeli nebo emigrovali.

Máte na rané dětství vzpomínky?
Vím, kde jsme v Uherském Hradišti bydleli. Přesně si vybavuji, jak jsem na dvoře snědl zvířecí exkrement, protože jsem si myslel, že je to cukroví. Museli mi vyplachovat pusu. Pamatuji si sousedy, jejich syn Ivan Jakšík se mnou později hrál hokej v Gottwaldově.

Kdy jste s hokejem vlastně začal?
Tehdy se s hokejem začínalo později než dnes, třeba až ve dvanácti letech. Mě registrovali ve třinácti. Ti nejlepší z nás, jako Jirka Vodák, hráli už o rok déle. Většina kluků bydlela v okolí zimního stadionu. Já to měl dál, protože jsme bydleli na okraji Gottwaldova u Baťovy nemocnice. Výstroj jsme si museli vozit domů. Když jsem ji s sebou vlekl trolejbusem, smrděla takovým způsobem, že kolem mě nikdo nechtěl sedět. Pak jsem ji vláčel do kopce ke stadionu. I proto nás u hokeje moc nevydrželo.

Jak vaše hokejové začátky vypadaly?
Bylo to v době, kdy se slučovaly gottwaldovské kluby Jiskra se Spartakem a vznikal TJ Gottwaldov. Klub pořádal výběr nových hráčů. Pamatuji si, že jsme na stadionu jezdili slalom a stříleli na branku. Podle toho, jak nám to šlo, nás trenéři posílali doleva, nebo doprava. Já už se chystal na stranu těch neúspěšných, ale pan trenér Dlabaja si mě vybral a poslal ke skupině hráčů doprava.

Měl jste nějakou hokejovou průpravu?
Vůbec. Hokejku jsem držel v ruce úplně poprvé, protože na bruslení veřejnosti jsme ji mít nemohli. Výběr se konal v říjnu. Kdyby to bylo v zimě, tak jsme měli u baráku dvě hřiště s ledem. Takto jsem se neměl jak připravit. Do té doby jsem chodil na plavání. To bylo ve škole povinné, bavilo mě a vybrali si mě do plaveckého oddílu Spartaku Gottwaldov. Bylo nás tam jen několik kluků a z holek pouze Ivana Zelníčková, později Trumpová. Nebyli jsme bohatá rodina, a když se měly platit členské příspěvky, musel jsem toho nechat. Na hokeji se nic neplatilo, a když mě přijali, začal jsem hrát hokej.

Jak vám to šlo?
Nejprve jsem si musel sehnat brusle. Od třinácti do patnácti jsem hrál za žáky, nejčastěji ve třetím útoku. Od patnácti do devatenácti jsem byl v B-týmu dorostu, časem jsem nakukoval do áčka. Před vojnou jsem hrál v útoku Fojtík–Fojtík–Tesařík. Vyhráli jsme rozhodující utkání na Kometě a tím se stali vítězi Moravy. Když jsem šel na vojnu, hráli jsme finále o mistra republiky. Byla tam tři česká mužstva: Litvínov, Sparta a Pardubice. Za Moravu TJ Gottwaldov a za Slovensko Poprad. Bohužel jsme skončili čtvrtí, ale výsledky jsme neměli úplně špatné. Jen Pardubice s Crhou v bráně nás porazily 7:3.

Jaké vlastně bylo vyrůstat v Gottwaldově 50. a 60. let?
Jednou jsem ze školy donesl poznámku, že nevím nic o Leninovi. Kdyby se o tom dozvěděl otec, tak mě zabije. Byl ředitelem Krajského filmového podniku, zakládal Filmový festival pracujících a jezdil ve služebním minoru. V obýváku jsme měli sošku Lenina a obraz Stalina. Stalin se později ocitnul za kredencem. Používal jsem ho, když jsem potřeboval zatlouct hřebík. Byl jsem trochu lajdák a zároveň mě to vůbec nelákalo. Nechodil jsem ani do lampionových či prvomájových průvodů. Navíc bych musel pořád někde schůzovat. Na otci jsem viděl, jak kvůli tomu není věčně doma. Pak ho povýšili ze Zlína do Brna, minora vyměnil za sedana. Přijel vždycky v sobotu a dal nám třem bratrům na uvítanou po čuni. Proto jsem raději utíkal na zimní stadion. Domů jsem se chodil v podstatě jenom vyspat.

Odolával jste tlakům, abyste taky „vstoupil“?
V průběhu let za mnou občas někdo přišel, abych vstoupil do nějaké organizace nebo rovnou do strany, ale všechno jsem odmítnul. Řekl jsem, že mě zajímá hokej. Bratr před komunisty dokonce utekl do Kanady. Předtím dostavoval v Želechovicích dům. Měli těsně před kolaudací, chybělo snad už jen natřít plot. S manželkou si požádali o cestovní doložku do Jugoslávie, jejich syn končil první třídu. Úřady předpokládaly, že v téhle situaci nebudou chtít utíkat. Když se měli vracet, jeli jsme je s manželkou a malým synem Radimem navštívit. Přijeli jsme ve chvíli, kdy stáli na hranicích. Několik hodin se rozmýšleli, jestli se vrátí, nebo ne. Nakonec se rozhodli zůstat za hranicemi v Rakousku.

Jaký byl jejich osud?
Rakousko tehdy zažívalo vlnu imigrantů z Polska. Nabízeli jim tři tisíce dolarů a zdarma letenku do Austrálie. Oni ale odmítli a zůstali nějakou dobu tam. Brácha dělal načerno v lese, jeho manželka pokojskou, kluk chodil do školy. Naspořili si na letenku do Toronta, kde nejprve žili v baráku se samými Pákistánci a pracovali manuálně. Bratr to dotáhl na pozici šéfa dopravy v papírnách. Dařilo se jim natolik, že vyváželi papír dokonce do Číny.

ZA GOTTWALDOV BYCH NEHRÁL, BYLI TAM LEPŠÍ HOKEJISTÉ

Nedělal vám režim kvůli bratrově emigraci problémy?
Je to zvláštní, ale vůbec nikdo za mnou nikdy nepřišel. Úřady akorát udělaly podraz na moji matku, která v domě v Želechovicích bydlela. Režim jí povolil navštívit bráchu v Kanadě, odletěla tam na osm měsíců. Pak jí bylo oznámeno, aby okamžitě vystěhovala barák, protože tam bude bydlet jistý žokej Václav. Dožila ve Zlíně na Jižních Svazích v bytě třikrát tři metry. Po revoluci jsem to všechno řešil. Dům v Želechovicích už dávno patřil někomu jinému, pan žokej ho prodal. Novým majitelům namluvil, že ho sám postavil.

Kdy jste bratra znovu viděl?
Mamka za ním byla asi třikrát, ale já bráchu viděl až po revoluci v roce 1989. Komunisté mu zkonfiskovali majetek, zbavili jej občanství a byl odsouzený za nezákonné opuštění republiky. Druhý bratr zůstal doma, ten měl s komunisty kříž, neustále ho vyhazovali z práce.

Vraťme se do období, kdy jste v tehdejším Gottwaldově přecházel z mládeže do dospělého hokeje. Tehdy jste narukoval na vojnu do Dukly Hodonín. Jaké to tam bylo?
Představoval jsem si to jinak. Mazáci z Gottwaldova nám neudělali dobré jméno, takže ti, co od nich dostávali za uši, po nás od prvního dne šli. Vůbec se mi tam nelíbilo. Navíc jsem udělal průšvih na zájezdu v Karlových Varech, když jsem přišel pozdě na nástup. Hrozili mi vězením v Sabinově, ale díky otci, který měl vysoké postavení a znal se z koncentráku s bývalým prezidentem Antonínem Novotným, mě pouze převeleli.

Co to v praxi znamenalo?
Měl jsem si vybrat mezi Duklou Opava a Duklou Nitra. Slovenský tým hrál zrovna o postup do extraligy, v Opavě bylo zase pět kluků z Gottwaldova. Tak jsem šel za nimi. Strávil jsem tam krásný rok a půl, hrálo se mi tam dobře. Ve skupině jsme měli Havířov, Třinec, Kopřivnici, béčko Vítkovic a také Vsetín. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych v Opavě zůstal. Vyčkával jsem, jestli mi po vojně nenabídnou smlouvu. Byl to ale vynikající oddíl s perfektní mládeží, nikoho moc mezi sebe nepustili. Byla to velká líheň hokejistů. Do toho se ozval pan Klimek ze Zbrojovky Vsetín, slovo dalo slovo a domluvili jsme se.

Prý vás ale nechtěli pustit z Gottwaldova, kde jste měl mít po vojně zaměstnání…
Měl jsem práci ve fabrice Rudý říjen Gottwaldov, pozdější Barumce. A z té mě nechtěli pustit. Vyučil jsem se v oboru mechanik gumárenských a plastikářských strojů, docela mi to šlo, a moje vyučení prý stálo spoustu peněz. Já bych ale za Gottwaldov stejně nehrál, protože tam byli lepší hráči. Tak jsem se vydal na okresní národní výbor za soudruhem Tesaříkem, mým otcem, který v tu dobu pracoval jako politicko-výchovný pracovník celé TJ Gottwaldov a řídil tam schůze. Otec zašel do fabriky a za dva dny jsem byl na Vsetíně. Bylo 7. července 1969.

Vsetín na jaře postoupil do druhé nejvyšší soutěže. Jaké tehdy v klubu panovaly podmínky?
Za Vsetín jsem hrál jedenáct let, a ať to byla jakákoliv soutěž, vždycky jsme trénovali dopoledne. Bylo úplně neskutečné, jak to ti naši šéfové dělali. Do deseti jsme museli být v práci, ale od jedenácti jsme už trénovali. Kdo chtěl jít do práce, šel tam, samozřejmě někdo ani nevěděl, kde Zbrojovka je. Já chodil do práce pravidelně, líbilo se mi tam a něco jsem se tam i naučil. Samozřejmě jsem zažil situace, kdy jsem říkal, že na tomto soustruhu dělat nebudu, protože to neumím, načež mi odpověděli, že to není soustruh, ale bruska.

Vybavíte si premiérové utkání za Zbrojovku?
První utkání za Vsetín jsem odehrál proti Baníku Ostrava v roce 1969. Coby nováček soutěže jsme prohráli 4:5 a hrál jsem v útoku s Jirkou Krejčím, se kterým jsem se znal už z Gottwaldova. Těsně před utkáním do kabiny vletěl Bohouš Kožela, někdejší dlouholetý obránce Gottwaldova. Myslel jsem, že dorazil jako trenér, ale on řekl, že nám bude hrát v prvním útoku centra. Pak jsem hrál s Pavlem Šelešovským, Pepou Langem, Jardou Trtíkem nebo Jardou Hambálkem. Nejlepší byl závěr kariéry, kdy jsme měli formaci Kroupa–Duba–Tesařík. Já jezdil trochu víc dopředu, Jirka Duba byl vepředu úplně a Ludva Kroupa hrál popeláře, dělal za nás špinavou práci. Oba dva byli vynikající hokejisté.

O penězích to tehdy asi úplně nebylo, že?
Peníze jsme měli mizerné. Svobodní dostávali 1 800 hrubého, ženatí 2 100. Protože jsme většinou prohrávali, za zápasy jsme nic velkého nebrali. Určovalo se to podle soupeře. Vedení si mohlo dovolit nadsadit prémie za výhru nad špičkovým týmem, protože vědělo, že stejně nevyhrajeme. Jednou jsme ale potřebovali vyhrát v Třebíči, na kterou se mi dařilo. Šéf klubu Pepa Vrána vypsal prémie šest stovek na hlavu. Dal jsem dva góly, vyhráli jsme 6:3, a pak jsme se mu nemohli čtrnáct dní ukázat. Chudák Pepa musel po Zbrojovce shánět peníze.

ŽE ZŮSTANU CELÝ ŽIVOT VE VSETÍNĚ, MĚ ANI VE SNU NENAPADLO

Vsetínský stadion tehdy ještě neměl střechu. Jaké bylo hrát pod otevřeným nebem?
Na otevřeném zimáku jsem hrál už předtím v Gottwaldově. Zastřešovat se začal zhruba v době, kdy jsem odcházel na vojnu. Otci jsem tehdy řekl, že bych chtěl hodinky. On na to, že půjdu pracovat. Zařídil mi brigádu na zimáku, makal jsem tam celé léto. Vydělal jsem si na hodinky, které mi pak na prvním soustředění v Nymburce ukradli. Na vojně v Hodoníně se opravoval stadion, takže jsem také brigádničil. Stejně tak v Opavě.

Takže když jste přišel do Vsetína…
Je to neuvěřitelné, ale situace se opakovala. Neustále se něco přestavovalo a nakonec jsem byl u výstavby krytého Lapače od prvního odstřelu starých tribun až do slavnostního uvedení do provozu.

Co byla největší svízel otevřeného stadionu?
Ze všeho nejhorší byl sníh. To jsem byl ve svém neumění ještě poloviční. Nemohl jsem potáhnout puk. Někomu to nevadilo, hráči jako Jarda Hambálek se v tom vyžívali. On byl vynikající tenista, a když nasněžilo, šlo mu to snad ještě líp než na čistém ledě. Za deště to také nebylo nic moc. Dresy a výstroj nám nasákly vodou, brusle jsme si museli omotat igelitovými sáčky.

Tušil jste, že se mezi valašskými kopci usadíte na celý život?
Přiznám se, že tehdy by mě to ani nenapadlo. Ne že by se mi na Vsetíně nelíbilo. Dokonce jsem se naučil nová slova, protože jsem se dozvěděl, že bych se měl „zbrchat“. Původně jsem myslel, že vydržím rok nebo dva. Ale potkal jsem tu manželku, v roce 1973 jsme se vzali. Tehdy nebyl takový problém s bydlením, během půl roku jsme dostali byt v novostavbě. Dopadlo to tak, že jsem na Vsetíně už třiapadesát let.

Měl jste někdy nutkání odejít?
Sám od sebe jsem se nikam nehlásil. Jediný, kdo o mě projevil opravdu velký zájem, byla slovenská Dubnica, když jsem hrál za Vsetín čtvrtým rokem. Vsetín ani Dubnica zrovna neměly led, takže soustředění probíhala v Gottwaldově. Dubnica měla hodně peněz, žila ze zbrojního průmyslu. Přijeli si pro mě ve chvíli, kdy jsme hráli v Ratiboři fotbal. Dorazili ve wartburgu a předseda Pepa Vrána si za mě řekl takový balík, že brzy startovali zase nazpět.

Největším úspěchem tehdejšího týmu Zbrojovky bylo páté místo v druhé nejvyšší soutěži v sezoně 1971/1972, že?
A to nás před sezonou chtěli rozpustit, protože nebyly peníze. Vedení nám řeklo, že jestli chceme, ať chodíme. Celé léto jsme hráli jenom fotbal a koupali se v potoce. Dělali jsme si srandu, že se máme jako někde v Davosu. Coby parta jsme se dali neskutečně dohromady. Scházeli jsme se i s manželkami. V kabině jsme udělali akci „deset korun“, skočili pro víno, sehnali kazeťák. Páska jela pořád dokola, vínečko se popíjelo, bylo nám dobře.

Prý vám říkali „vsetínský McSorley“?
Dočetl jsem se to v novinách a musel jsem se zeptat, co to je. Došlo mi, že to byl asi nějaký tvrdší hráč. Důrazná hra mi byla vlastní, takže od soupeřů jsem v zápalu hry dostával i daleko horší přezdívky.

NEDOVEDL JSEM SI PŘEDSTAVIT, ŽE S HOKEJEM SKONČÍM

Hráčskou kariéru jste ukončil v roce 1980. Co tomuto okamžiku předcházelo?
Problémy se zrakem. Na levém oku mám dlouhodobě těžkou tupozrakost, vidím rozmazaně. Pak jsem při zápase dostal pěstí na zdravé pravé oko a neviděl jsem vůbec. Odvezli mě do nemocnice, chvíli si mě tam nechali a v deset večer pustili domů. Nemohl jsem trefit, i když jsem to měl asi jen dvě stě metrů. Mobily nebyly, neměl pro mě kdo přijít. Pak jsem chodil po kontrolách, a pokud jsem chtěl dál hrát hokej, musel jsem podepsat reverz. Zkoušel jsem to, ale věci pak vyplynuly přirozeně. V realizačním týmu chyběl asistent trenéra a vedoucí mužstva. Skončil jsem s hokejem a vrhl jsem se na tuto práci.

Byl to velký nezvyk?
Nedovedl jsem si představit, že s hokejem skončím. Ale zvykl jsem si. Pořád jsem byl s hráči, coby asistent jsem se s nimi motal na ledě a jezdil na zápasy. V jednu chvíli mě udělali dokonce trenérem A-týmu. Zjistil jsem však, že na to nemám vlohy. A že můžu být užitečný na úplně jiné věci. Když jsem dělal vedoucího mužstva, dalo se na mě spolehnout. Za celé ty roky jsem neudělal ani jeden průšvih. Objednával jsem autobusy, sháněl sponzory, začal jsem vydávat zápasový zpravodaj.

Začal jste tedy více spolupracovat s předsedou klubu Josefem Vránou…
Pepa byl hodně schopný a houževnatý. Když ho někde vyhodili dveřmi, vrátil se oknem. Dělal na finančním oddělení Zbrojovky. Postupem času mě začal vodit za náměstkem oddělení panem Tesařem, abych zjistil, o co jde. Byl schopen sehnat takzvané růžové lístky, které se rozdávaly za vynikající práci. Na pokladně jsme je proměnili na peníze. Samozřejmě nás za to měli strašně rádi.

Společně jste se angažovali i u zastřešování Lapače, že?
Pepa sháněl věci, které byly potřeba. Od stavebního materiálu po domíchávače. Občas mě vyslal do Holešova pro škvárobeton, do Hrachovce pro normální cihly, do Ostravy pro pěnosilikáty. Potom jsem měl dozor nad brigádníky, protože stadion se budoval v akci Z. Vrána byl přes všechny tyto věci ohromně schopný.

Prý jste spolu řešili i přestupy hráčů, je to tak?
Nejprve jsme za hráči jezdili spolu, potom to Pepu přestalo bavit a jezdil jsem sám. Později jsem řekl, že bych chtěl mít v týmu co nejvíc našich kluků. Musel jsem si to objezdit, ať to byl Plachtovič v Havířově, Maršalík v Olomouci, Husička v Kopřivnici nebo Zubíček v Přerově. Někdy se mnou Pepa jel, někdy ne. Na konci 80. let se mnou jezdil nový předseda Josef Holubec, se kterým se mi také moc dobře spolupracovalo.

Jak jste do Vsetína lanařil například v roce 1988 brankáře Ivo Pešata?
Za Ivošem jsem byl snad šestkrát v Malenovicích, kam se tehdy přiženil. Začali jsme rokovat, řekl jsem mu, že bych byl rád, kdyby hrál u nás. Napoprvé se to nepodařilo, ale pokračovali jsme ve schůzkách. Pak přijel na Lapač i se svým tchánem, všechno chtěli vědět dopodrobna. Napošesté už to Ivoš podepsal a vydržel na Vsetíně až do roku 2002. Musel jsem to ještě vyřešit s Gottwaldovem, který měl na něj práva. Podařilo se to díky dobrým vztahům s tehdejším bossem Josefem Ondíkem. Stálo mě to nějaké to posezení v restauraci hotelu Moskva.

Kontakty, to byla vaše devíza, že?
Měl jsem hodně známých, všechno se domlouvalo u mě v kamrlíku. Kdo k nám přijel, přespával u mě doma, aby nemusel utrácet za hotel. Měli jsme vynikající vztahy například s lidmi na svazu. Díky tomu se nám podařilo získávat dresy nebo výstroj po národním mužstvu. Hráči toužili mít helmu jako Lála nebo Šejba, tak nám jich z Prahy dovezli asi patnáct. Samozřejmě to musela doprovodit oficiální písemná žádost.

Kluboví činovníci z 80. let vzpomínali, že peníze na provoz získávali různými způsoby. Dokážete za sebe nějaký vypíchnout?
Svého času jsem na Lapači domluvil týdenní soustředění reprezentační dvacítky, která si potřebovala zvyknout na úzký led, protože se chystala do Kanady. V Gottwaldově jsem měl vzácného člověka pana Juránka. Ovládal angličtinu, němčinu i francouzštinu a domlouval tréninky zahraničních amatérských mužstev v Československu. Několikrát je nasměroval i k nám. Mojí povinností bylo zajistit ledy, stravu a ubytování. Samozřejmě jsem si musel zaplatit tlumočníka, protože anglicky umím jenom Londýn a německy Berlín. Cena byla kolem deseti tisíc, takže jsme takto získali třeba osmdesát tisíc korun.

Bylo s příchodem 90. let hodně věcí jinak?
Bylo to rázem o něčem úplně jiném. Samozřejmě nevím, jaké peníze hráči brali nebo nebrali, ale mohla se nakoupit kvalitní výzbroj, všechno se opravilo, a to včetně kabiny. Zlepšila se regenerace, nainstalovaly se vířivky. Ze dne na den přijeli zástupci různých firem, každý si mohl vybrat, co mu sedělo nejvíc. Změnila se i technologie dresů, byly lehčí, kvalitnější.

JSEM SPOKOJENÝ OTEC, OBA SYNY HOKEJ BAVIL A DAŘILO SE JIM

Vedl jste syny Radima a Daniela odmalička k hokeji?
Chtěl jsem, aby sportovali. Starší Radim byl hodně pohyblivý a chtěl hrát fotbal. Tréninky se často křížily s těmi hokejovými. Když jsem jednou přišel na hřiště a zeptal se trenéra Gebauera, kde mám syna, odpověděl mi, že už na tréninku čtrnáct dní nebyl. Myslel jsem, že vyletím z kůže. Z Radima vylezlo, že ho fotbal nebaví. Řekl jsem mu, že něco dělat musí, i kdyby měl hrát na bicí. Odpověděl, že tedy bude „hrát ten můj hokej“. Přišli jsme na Lapač, jeho ročník už byl o kategorii výš. Hráli tam kluci jako Petr Najman. Radimovi se celkem dařilo, hrál v útoku a sbíral diplomy za nejlepšího střelce. V deváté třídě o něj projevil zájem Gottwaldov.

Co bylo dál?
Chtěli jej na zkoušku do dorostu a vzali i Petra Najmana. Máti byla zrovna na návštěvě u bratra v Kanadě, tak oba celé léto bydleli v jejím krcálku na Jižních Svazích. Střídavě jsme je tam hlídali. Gottwaldov se rozhodl, že by vzal raději Najmana. A že Radim ať to třeba zkusí někdy příště. U Najmanů proběhla rodinná porada a rozhodli se, že Petr nikam nepůjde, že priorita je škola. Tak mi Gottwaldov zavolal, jestli bych Radima přece jenom nepřivezl. Chtěl jsem, aby měl obor s maturitou, ale ty už byly obsazené. Tak se šel vyučit mechanikem seřizovacích strojů. Začínal v B-týmu dorostu, postupně se společně s Petrem Čajánkem nebo Patrikem Hučkem dostali do hlavního mužstva. Jednoho dne jim chyběli obránci, tak z něj udělali beka. Tím začala jeho kariéra.

A co mladší syn Daniel?
Když byl Radim v gottwaldovském dorostu, Danek, který tehdy chodil do čtvrté třídy, tam jezdil s námi. Mládežnický trenér Miloš Strýček navrhl, ať se zapojí do své kategorie v Gottwaldově také. Jestli jich je na ledě dvacet šest nebo dvacet sedm, je už jedno. Byl tam tehdy třeba i Ondra Veselý. Danek byl ve Zlíně jenom přes léto, pak hrál ve Vsetíně. Byl výborný bruslař, dával hodně gólů. V extraligové éře Vsetína hostoval různě po prvních ligách, na zkoušce byl v Dukle Trenčín. Když se mu dařilo nejvíc, stodesetikilový obránce Tichý z Opavy mu spadl na koleno. Následovalo šest operací a pomalý konec. Pak hrál spíše ve druhé lize, kterou dokonce s Novým Jičínem vyhrál. O postup do první ligy hráli proti Řisutům, kde začínal Tomáš Plekanec a další hráči.

Byl jste pyšný otec?
Jsem spokojený. Oba syny hokej bavil. Neexistovalo, že bych je musel přemlouvat, aby šli na trénink. To spíš tahali oni mě. Jednou, když se zimní stadion teprve stavěl, jsme nezareagovali na změnu času a místo v šest ráno jsme přišli už v pět. Hodinu jsme čekali ve tmě a mrazu, než začne trénink.

V průběhu let se v klubu měnili hráči i činovníci, ale vy jste stále tady. Čím si to vysvětlujete?
Asi to bude tím, že jsem vždycky s každým dokázal vyjít. Svého času jsem byl snad jediný, kdo měl v klubu dokonale nastudovaný přestupní řád. Když už mě někdo naštval, že chtěl za hráče nesmyslné peníze, řekl jsem mu, že se tedy budeme řídit příslušným článkem v přestupním řádu. Pepa Vrána s Pepou Holubcem za mnou jednou byli dokonce v nemocnici, kde jsem ležel s operovaným meniskem. Holt měli jiné úkoly, přestup musel být hotový, a zrovna přestupní řád jsem měl nastudovaný já.

Baví vás i po letech sledovat hokej a debatovat o něm?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, od roku 1969 jsem nevynechal jediné domácí utkání. I když jsem měl jít na nějaký operační zákrok, naplánoval jsem si všechno tak, abych stíhal zápasy. Dnešní hokej je samozřejmě jiný než v minulosti. Je rychlejší, tvrdší. Je to tak trochu jiný sport, než byl za nás.