Na Cestě 61 – Dnes je valcha u starýho Růžičky

Budějovice byly předposlední, Slavia na jednom z elitních tabulkových bidýlek. Dalo se tedy čekat, že Jihočeši budou svou kůži na ledě bránit počínaje čárou červenou. Ovšem to, co se ten večer v Edenu odehrálo, nečekal asi opravdu nikdo. Tragický zápas zakončili sešívaní fanoušci tím, že tým vypískali, bonbony Slavia místo na led rozházeli si mezi sebou a vyvolávali jména těch, kteří Eden před sezonou opustili. Pohlížím na vše pozitivně a když se hráčům kamsi poděje snaha předstírat něco, co alespoň vzdáleně připomíná hokej, je třeba za atrakci považovat i pohlednou tvář Marka Posmyka či slušivou bundu trenéra pivovarníků pana Jaroslava Lišky.

Pobyt v Praze byl opět ryze pracovní. Jedním z prvním úkolů od mého nového zaměstnavatele bylo zorientovat se v hlavním městě a nebát se v něm jezdit autem. Při jednom pokusu dostat se ze Strašnic na dálnici D1 jsem špatně odbočila a při té příležitosti jsem ke své velké radosti zjistila, že sídlím 5 minut od stadionu Slavie. A protože opakování je matkou moudrosti, novou zkušenost jsem se rozhodla zúročit hned další den návštěvou Edenu u příležitosti zápasu s Budějovicemi.

Svou přítomnost jsem kamarádům v sešívaném kotli oznámila předem na webovém fóru Slavie s tím, že očekávám červený koberec až na tribunu, uvítací fanfáry a rozsáhlé pohoštění. Nic z toho mě ve Vršovicích nečekalo, ale odpouštím jim to, protože jsem na zápas přišla pozdě. Nejdelší čas z přípravy na utkání mi zabralo parkování. Výsledná podoba umístění vozidla mezi ostatní se dá výstižně popsat snad jen tak, že jsem zaparkovala „jako ženská“. Jestli jste v jedné z bočních jednosměrek kousíček od Kubánského náměstí ten večer objíždělí nejhůře zaparkované auto v celé Praze, tímto se omlouvám. Měli by v Praze rozšířit ulice, snížit počet jednosměrek a vůbec se lépe starat o řidiče.

Za padesátku mi v pokladně dali pěkný lístek na křídovém papíře, pán na vstupu se místo šacování mých dvou kapes uculil a vstříc mi přiběhla známá melodie o rychlíku Opava-Praha. Probíhala 3. minuta utkání a stav gól nepadl zatím žádný. Ze Vsetína přicházely zprávy o utěšeně narůstajícím skóre v neprospěch Havířova plus info, že si naše děcka dělají z Panterů myšky na hraní. Tady byl na ledě mezi domácími junior jediný, a to ještě Josef Beránek byl za juniora krytem na obličeji jen převlečený.

První třetina se nesla ve znamení klidu, odpočinkového tempa, nekombinování, natož že by snad někdo vystřelil na branku. Když už se Viktor Ujčík rozjel směrem k bráně soupeře, po chvíli mu došlo, že jede po jiném křídle než kam patří, tudíž že by na branku musel mířit vlastně vpravo. Tato složitá úvaha ho postupně zbrzdila, až se zasekl někde před středem kruhu a puk zdvořile předal obránci protivníka. Roman Málek usoudil, že v brance je nuda a do rozhrávky se zapojoval z prostoru za svou brankou. V euforii z nové role nahrál Luboši Robovi. Ten velmi překvapen neobvyklým postupem nahodil puk do sítě nad plexi. Postávala jsem tam mezi fandy Slavie a bavila se jejich komentáři dění na ledě. Pán vedle oslovoval všechny domácí včetně trenérů vzhledem k jejich vystoupení zásadně „vole“ a vůbec celá úvodní část způsobila mezi diváky celkově dost nevole.

Tribuna se vyprázdnila a po vysokých schodech se ke mně blížila postava ne nepodobná Fredy Krugerovi. Jethro mi chtěl udělat radost a když už v Edenu není Klobouk, přišel v koženém kovbojském klobouku. Posléze se dostavil i BigMiro, který je mimochodem opravdu BIG. Jethro na mě hleděl se soucitem a povídal: „To sis teda vybrala zápas…“ a dodal: „…i když…tady si asi nevybereš…“ Přesunuli jsme se do spodní části hlediště, odkud jsme měli hráče jako na dlani. Sice v týmu hostí chyběl Rudolf Suchánek, ale František Kučera v jiném než sparťanském dresu taky není marný. Jethro okomentoval slušivou tmavou mikinku pana Růžičky. Prý mu sekne víc než apartní červenobílý či strakatý svetr. Doufali jsme, že s postupujícím časem aktéři na ledě něco s tou herní mizérií udělají.

Aktéři s tím ovšem nehodlali udělat vůbec nic, tedy ve smyslu zvýšení herní kvality. Naopak, se snahou, nasazením, důrazem a přesností kombinací to šlo od desíti k nule. Ani mladí (Klepiš, Michálek, Novotný), ani střední (Steiner, Ujčík, Sailer), ani starší ročníky (Štraub, Kučera), nikdo ničím nezaujal, pomineme-li padání při snaze akcelerovat na bruslích, obrat soupeře o puk či kloudně nahrát spoluhráči. Pan Růžička si nervozně prohrabával vlasy, kousal nákresovou tabuli, opíral nohu postupně o schůdky, pak o lavici hráčů, pak o její opěradlo, ale ani kdyby ji dal za ucho, asi by to nepomohlo. Když Ondřej Steiner v přesilovce při snaze vystřelit upadl a ani na druhý pokus se mu nepodařilo vstát, Jethro lomil rukama a volal: „Vůbec už se nesnaž, Ondřeji, ani to nezkoušej, běž domů a už se sem nevracej!“ Milan Michálek, majitel bronzové medaile z MS „18“ a spolubydlící Radka Dudy z ČP cupu ve Zlíně, vynikal zejména nahrávkami do pustých míst ledového hřiště a srážkami s vlastními spoluhráči. Diváci byli úplně na větvi z toho, co se (ne)děje na ledě a z tribun se ozýval pískot. Ani ve druhé třetině jsme neviděli gól.

Až někdy budete v Edenu sledovat v přestávce soutěže na ledě, vězte, že ten, kdo třímá mikrofon a soutěž řídí, je Jethro. Sice mu pan Blažek slíbil pořídit bezdrátový mikrofon, ale protože zatím zůstalo jen u slibů, Jethro připomíná pejska uvázaného u boudy, protože pobíhá na konci asi 2 metry dlouhé šňůry ukotvené v boxu časoměřičů. Jethro se civilním jménem jmenuje Miroslav, a tak svou show nazývá „sejdeme se s Mírou pod časomírou“. Diváci stříleli na branku o prima cenu – horské kolo. Jethro se ale u mikrofonu moc neohřál: soutěž musela rychle skončit, protože cenu vítězi měl předat kandidát na post primátora Prahy. Publikum mělo pana politika přivítat, stalo se, ale byl to hromový pískot, nikoli nadšené ovace. Pan kandidát tedy potřásl výherci rukou a rychle odklouzal pryč. Jak jsme s klukama zhodnotili, „volby sú sfině“.

Poslední část hry byla trápením neviňátek. Myslím těch v hledišti. Pan Růžička si vzal oddechový čas, ale k našemu údivu nakreslenou taktiku ukazoval panu Weissmannovi, zatímco hráči koukali po vránách. Když Jakub Klepiš ve vlastní přesilovce trefil puk tak, že odlétl na druhou stranu kluziště, bylo dokonáno. Tribuny pískaly, kotel se dožadoval hokeje a vyvolával postupně Míku, Alinče, Martínka, Kloboučka a další, kteří Eden opustili. Po 60 minutách byl stav 0:0.

Jethro prohlásil, že prodloužení je v tomto případě zbytečným ošoupáváním ledu a plýtváním elektrickou energií k osvětlení. Nicméně 4. část večera byla dle stanov nutná. Soucit s námi měl Luboš Rob. V souboji jedenáctek uzmul Viktoru Ujčíkovi puk a trefil zblízka víko Málkovy branky. I v tomto zápase se volili nejlepší hráči, nemohl to být nikdo jiný než oba brankáři. Jihočeši byli šťastní jako blechy, že mají bodík do své nepočetné bodové rodinky. Eden bouřil pískotem a znechuceným křikem, hráči si podali ruce a ti domácí se sklopenýma ušima pelášili do kabiny. Jethro rozházel sáčky s bonbony Slavia po zhrzených kotelnících. BigMiro prohlásil, že si ti mizerové vůbec nezaslouží, aby někdo věnoval čas k napsání reportáže na jejich web.

Večerními Vršovicemi se proháněl ledový vítr a popoháněl fanoušky k rychlejší cestě do vyhřátých domovů. Druhý den v novinách psali o tom, jak lidi v Edenu musely bolet oči a jaký to byl strašný hokej. Bez branek nehráli tihle soupeři spolu naposled, podobnou hrůzu viděli diváci v loňském ročníku na jihu Čech. Na vlastní oči jsem něco takového zažila naposled v sezoně, kdy Vsetín byl mistr a Třinec vicemistr a hráli na Lapači taky bez branek a taky tak strašlivě. Jak se říká, stává se i v lepších rodinách. Příště se určitě dočkáme něčeho lepšího.