Je super, že Vsetín hokejem pořád žije, ohlíží se za exhibicí Petr Čajánek

Po střechu napěchovaný stadion. Třaskavá atmosféra. Vůně slivovice. Vsetínští si připomněli, jak to vypadalo na Lapači v době největší slávy. „Atmosféra byla zase skvělá. Vždy, když celý Lapač spustí My jsme Valaši anebo vsetínskou hymnu, je to zážitek,“ uznává současný kapitán extraligového Zlína, kterému valašské derby velmi chybí. „Věřím a doufám, že tady budou růst mladí hráči, kterým se podaří Vsetín posunout výš, tam, kam patří,“ dodává druhý nejmladší hráč legendárního derby.

Petře, jak se vám líbila nedělní exhibice?
Bylo to velmi pěkné. Je super, že přišlo tolik lidí, protože si myslím, že to byla poslední možnost vidět nás takhle pohromadě. Věk zkrátka nejde zastavit a donekonečna hrát nemůžeme. Navíc, i když je to už dvacet let, tak vzpomínky jsou stále v živé paměti. Bylo skvělé si to připomenout znovu i na ledě.

Ve většině případů se k podobným zápasům hráči sjíždí auty po vlastní ose. Vy jste však přijeli společně autobusem. To potvrzuje, že před dvaceti lety šlo opravdu o unikátní událost. Souhlasíte?
Určitě. Mluvil jsem o tom s klukama a všem se ta myšlenka líbila. Navíc pro nás bylo jednodušší a bezpečnější vyrazit autobusem, než abychom jezdili každý autem. Někteří samozřejmě přijeli i auty, protože není jednoduché se sjet každý z jiného místa. Ale ti, co mohli, se sjeli do Zlína a vyrazili jsme společně.

Jak byste zhodnotil úroveň utkání po těch dvaceti letech?
Tak už je to přiměřené věku a možnostem každého hráče. Až na pár borců, co ještě hrají aktivně, většina hráčů nějaký čas nebyla vůbec na ledě. Byla to spíše možnost si zavzpomínat. Hokejový um je až na druhém místě.

V roce 1995 jste patřil k nejmladším účastníkům finále. Jak na něj vzpomínáte?
Mladší byl vlastně jenom Gury (Miloslav Gureň). Ta doba byla krásná. Vsetín postoupil do extraligy, byli v euforii. My jsme si věřili, že vyhrajeme, bohužel se to nepodařilo. Ale narvané zimáky a rivalita mezi týmy byly nezapomenutelné. Zkrátka nádhera. I teď, když člověk prochází těmi chodbami tady, tak mu nabíhá husí kůže.

Když pomineme skutečnost, že Radim Tesařík před pár dny ukončil angažmá ve Zlíně, jste jediní, kteří oblékají zlínský dres i po dvaceti letech. Co tomu říkáte?
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tu budu ještě za dvacet let, zasmál bych se tomu. Měl jsem možnost projít kus hokejového světa, ale zde jsou hráči, kteří odehráli celou kariéru ve Zlíně, takže spíše jim patří obdiv.

Divákům, kteří finále neviděli, se podařilo nastínit, jak vypadala situace u rozhodující branky, která asi navždy zůstane jako nejkurióznější gól, který rozhodl finále. Co jste tomu jako mladíček říkal, když jste ztratili rozhodující zápas takovou lacinou brankou?
Byla to pro Vsetínské trochu šťastná branka, ale to se stává a k hokeji to patří. Tím, že jsem byl tak mladý, jsem z toho zase takovou katastrofu nedělal. Tehdy mě samozřejmě ale nenapadlo, že si na titul budu muset počkat téměř dvacet let.

Líbila se vám atmosféra, která v neděli na Lapači panovala?
Atmosféra byla zase skvělá. Vždy, když celý Lapač spustí „My jsme Valaši“ anebo vsetínskou hymnu, je to zážitek. Při každém derby tady nebylo slyšet vlastního slova. V extralize to bylo samozřejmě ještě trošičku jiné, ale je super, že Vsetín hokejem pořád žije. Věřím a doufám, že tady budou růst mladí hráči, kterým se podaří Vsetín posunout výš, tam, kam patří.

Myslíte, že by se atmosféra dala srovnat s tou před dvaceti lety?
Atmosféra byla podstatně přátelštější. Nikdo na nás nelil pivo (smích), ale různé hecování mezi oběma kotly probíhalo, ale to u derby nesmí chybět.

Chybí vám valašské derby?
Určitě. Sice máme derby s Brnem, které je taky vyhecované, ale Vsetín byl Vsetín. Mělo to hlubší historický základ, kdy hráči ze Zlína chodili sem a následně nastupovali proti kamarádům. Všichni jsme se znali a každý z hráčů chtěl zvítězit a ukázat, že je lepší. O to byla vyšší motivace a právě proto mělo derby vždy speciální náboj.

Když jste se dozvěděl o plánované exhibici, co vám jako první problesklo hlavou?
Když o tom poprvé kluci začali mluvit, tak jsem nevěděl, kolik hráčů dorazí. Vsetínským pořadatelům se to podařilo skvěle zorganizovat. Účast byla dobrá a byli jsme takřka kompletní, takže perfektně vydařená akce.

Mezi Vsetínem a Zlínem byla vždy velká rivalita, jak na ledě, tak mezi fanoušky. Nejednou došlo i k mediálním přestřelkám. Jaký byl váš vztah ke Vsetínu?

Diváci zde pokaždé udělali skvělou atmosféru a to samozřejmě vyhecovalo všechny přítomné. Tady na malém stadionu to bývalo peklo. Pro hráče ale není nic lepšího než hrát před vyprodaným stadionem v bouřlivé atmosféře. S tím jde ruku v ruce různé hecování. Hokej je kontaktní sport a bez popichování by to byla nuda (smích). Já osobně jsem ale na Vsetín vždy jezdil rád.

V létě jste mluvil s vedením klubu o vašem případném působení ve vsetínských barvách. Můžete nyní divákům prozradit, jak moc chybělo k tomu, abyste si plácli?
Tak my jsme měli rozhovor s Lubošem Jenáčkem, který mi nabídl, pokud bych se rozhodl ukončit profesionální kariéru, že je zde možnost odehrát nějaké zápasy.

Dokážete si představit, že byste ve Vsetíně působil v příští sezóně?
Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Zatím si však myslím, že pokud se přestanu věnovat hokeji na profesionální úrovni, tak skončím úplně. Hokej hraji dlouhou dobu a až přijde konec, tak bude úplný.

Ve zlínském dresu jste absolvoval tři neúspěšné finálové série, z toho dvakrát proti Vsetínu. Zvítězit se vám podařilo až vloni. Jaký to byl pocit konečně zvednout nad hlavu mistrovský pohár v mateřském klubu?
Bylo to splnění dětského snu. Jsem rád, že jsem se dočkal, alespoň na sklonku kariéry. Člověk si toho hodně váží. Tím, že se mi to podařilo až teď, tak si hráč uvědomí, jak dlouhá a trnitá cesta za titulem je. Samozřejmě jsou ale hráči, kteří zvládli šest titulů za sedm let (smích).