Vstupenky online

Věřili jsme, že můžeme dojít daleko, říká Ondřej Slováček. Jak vzpomíná na trenéra Dopitu?

Redakce • 11.04.2020

Devětatřiceti kanadskými body pomohl týmu ke třetímu místu po základní části, sám byl třetím nejproduktivnějším bekem celé soutěže. Další zápisy do statistik už ale kreativní obránce Ondřej Slováček nepřidal, sezona 2019/2020 byla předčasně ukončena. „Na play-off jsme si věřili, ať už bychom dostali jakéhokoliv soupeře. Letos byla soutěž velice vyrovnaná,“ vypráví vsetínský odchovanec a účastník MS osmnáctiletých z roku 2012.

Čím si zpříjemňujete aktuální období?
První dny karantény a omezeného pohybu jsem si nezpříjemňoval nijak, nevycházel jsem z domu. Maximálně jsem šel nakoupit, to bylo vše. Poslední dny je to trochu jiné. Vyjel jsem si na kole, začínám se sebou něco dělat. Člověk může pomalu začít chodit ven, i když je to pořád omezené. Ale určitě už ne tak, jako první dva týdny.

Můžete se nějak udržovat ve formě?
Dá se cvičit například vlastní vahou. Podobně, jako jsme to dělali v žácích. Dělám kliky, cviky na břicho, na nohy. Je to v domácích podmínkách, ale s vlastní vahou se toho dá udělat strašně moc.

Jak se dnes ohlížíte za zkráceným ročníkem Chance ligy?
Bavili jsme se o tom i s klukama. Sezona měla nějaký průběh, asi nebyla podle představ všech. To jsme cítili zřejmě všichni. O to větší motivaci jsme měli uspět v play-off. Už se to nějak skládalo, mělo to nějakou podobu. Bohužel už se nikdy nedozvíme, jak by to dopadlo.

V čem nebyla sezona podle představ? Co mohlo být lepší? 
Uplynulá sezona byla hodně ovlivněná tou předchozí, kdy to celé naší lajně hodně lepilo. Bylo to spíš takové překvapení, nečekalo se, že můžeme hrát až tak na špici. O to větší byla letos očekávání. Podle posil jsme měli papírově silnější mančaft než loni. Možná že každý čekal, že budeme ligu válcovat podobně jako České Budějovice. Bohužel to tak nebylo a někdy nám to na ledě nešlo. Měli jsme výkyvy. Ale myslím si, že s blížícím se vrcholem sezony se to už dávalo do nějakého tvaru. Vše jsme směřovali k play-off.

Na vyřazovací boje jste si věřili, že?
Věřili jsme si, ať bychom dostali jakéhokoliv soupeře. Letos byla soutěž velice vyrovnaná. Mančafty v horní skupině hrály vyrovnaný hokej, stejně jako třeba Třebíč s Jihlavou z dolní poloviny. Věřili jsme, že můžeme dojít daleko.

Když jste zmínil určitá očekávání, pociťoval jste něco takového i vzhledem k vlastní osobě?
Vím, že se ode mě coby od bývalého útočníka čekaly body. Snažil jsem se tím nesvazovat, měl jsem očekávání spíš sám od sebe. Začátek sezony nebyl úplně ideální, ale pak se do toho člověk dostal, přestal na to myslet. Hrál jsem ten svůj hokej, který mám rád, nebo jsem se o to aspoň snažil.

Po sezoně u týmu skončil trenér Jiří Dopita. Jak na něj budete vzpomínat?
Budu na něj vzpomínat jako na trenéra, který mi udělal novou kariéru. Přehodil mě z útoku do obrany, kde se mi otevřely úplně nové obzory. Hokej mě začal bavit ještě o úroveň víc, než mě bavil do té doby. Hrál jsem hodně a ve všech situacích. Hra, jakou po nás pan Dopita vyžadoval, mi byla jakoby ušitá na míru. Moc mi to vyhovovalo.

Vybavíte si ten okamžik, kdy se z vás stal obránce?
Myslím, že to bylo v průběhu třetí třetiny domácího zápasu s Třebíčí v sezoně 2017/2018. Zranili se obránci, někdo dostal vyšší trest. Zraněných obránců ale bylo víc, tak jsme si řekli, že zkusím na beku další zápas. Jeli jsme do Ústí nad Labem, to bylo moje první celé utkání v obraně. Pak už mě tam trenéři nechali. Největší vzpomínku na své začátky v obraně mám ale z duelu na ledě Karlových Varů. Vůbec jsem nevěděl, jak to tam bude probíhat, ale Luboš Horčička to tehdy zavřel a vyhráli jsme 2:1.

Jaké to bylo, po letech v útoku si zvykat v obraně?
Především na mě nebyl žádný tlak. Nikdo ode mě nic nečekal, protože jsem byl útočník hrající obranu. Vždycky jsem se díval na obránce, jaká cvičení dělají na tréninku. Je to úplně něco jiného, hlavně jízda vzad, se kterou jsem měl vždycky problémy a musel jsem na ní hodně zapracovat. Poziční věci honím dodneška. Pořád to není ideální, ale když člověk hraje od pěti let obránce, ví, kde se má pohybovat, kdežto já do toho skočil v třiadvaceti. Svědčí mi doba. Jsem menší, lehčí. Dnes se hraje hodně na rychlost a na techniku. Kdyby to bylo třeba patnáct let zpátky, určitě bych nebyl tam, kde jsem teď.

Suchou přípravu vedl poprvé váš bývalý spoluhráč Tomáš Frolo, nově kondiční trenér klubu. Jaká s ním byla spolupráce?
Každý, kdo s Tomášem hrál, ví, jaký byl na ledě. Tvrdý obránce, který nikomu nenechal nic zadarmo. Strašně moc na sobě pracoval. To, jak trénuje, jak se rozcvičuje, všechny věci okolo… Tomáš byl coby kondiční trenér dobrá volba. Spoustu věcí na nás viděl, pracoval na nás. Tomáš sám o sobě vždy prohlašoval, že nebyl hokejista, že měl všechno vydřené. A takhle přistupuje i k práci kondičního trenéra. Maká na tom, pracuje i na sobě. Postupem času na něm byl vidět velký progres. Spolupráce mi vyhovovala, mohli jsme se spolu o věcech bavit, nebylo to striktní. Například po zranění se s ním hráči mohli bavit, jak nastavit systém, který by jim vyhovoval.

Osobně už jste si našel nějaký tréninkový režim, který vám vyhovuje? Ať už se týká posilování specifických partií nebo třeba kompenzačního cvičení…
Postupem času člověk přijde na to, co tělo potřebuje. Samozřejmě pořád to nemám jako například Radim Kucharczyk, který si jede dlouhodobě svoje věci a pak i ve čtyřiceti letech úplně v pohodě stíhá mladým klukům. Nejsem ještě tak zkušený, ale dokážu si už říct, co mi vyhovuje. Stejně tak vím, že musím dělat i věci, které nemám rád. Důležité je, aby bylo tělo zdravé a vydrželo to. Důležité jsou protahovací nebo zdravotní cviky, které člověk potřebuje. Není to jen o hrubé síle, tělo musí být odolné vůči zranění. Pak může být člověk připravený, jak chce, ale pak ho může vyřadit ze hry obyčejný bodyček. Snažím si ohlídat i tady ty věci.

Na co se obzvlášť zaměřujete?
Dělám hodně cvičení na stabilitu, protože se svojí vahou nemůžu nikoho válcovat, tak chci mít aspoň funkční sílu, abych dokázal ustát souboje. Na tom pracuju hodně, stejně jako na mobilitě kyčlí. Takové věci člověk k hokeji potřebuje a potřebovat bude. Tělo člověka živí, takže musím pracovat na tom, aby vydrželo co nejdéle. Patří k tomu samozřejmě například i strava a další věci.

Jak se coby vsetínský odchovanec díváte na cestu, kterou klub za poslední léta ušel?
Když si vzpomenu na svoji první sezonu v A-týmu, bylo mi šestnáct. Ve druhé lize jsme hráli o záchranu s Uničovem a Uherským Hradištěm. Srovnám-li to s dnešní dobou, jsou to mílové kroky vpřed. Manažeři i hráči tu odvedli velké množství práce a pozvedli to na profesionální úroveň. Tedy tam, kam vsetínský hokej patří.

Máte chuť na Lapači pokračovat i nadále?
Momentálně nikdo nic neví. Skončila mi tady smlouva, člověk se dívá dopředu. Ale nikde není nic napsané. Člověk neví, co a jak bude, protože situace je taková, jaká je. Vsetín je vázaný na fanoušky a uvidí se, kdy se to všechno spustí. Člověk by se samozřejmě rád někam posunul, ale to je zatím ve hvězdách.

A máte nějaký hokejový sen?
Tím, že jsem si v kariéře už prošel svými vzestupy a pády, tak jsem si žádné sny už nedělal. Když jsem byl malý, můj velký sen bylo zahrát si před vyprodaným stadionem. To se mi splnilo ve finále 2. ligy proti Frýdku-Místku. Sice jsme prohráli, ale diváci fandili až do konce. Byl to můj první splněný sen, který jsem si jako malý kluk přál, když jsem sám chodil fandit na stadion. Bohužel jsem tady zrovna nebyl u postupu do 1. ligy, ale věřím, že nějaký podobný úspěch ještě přijde.