Vstupenky online
permanentky v prodeji! | Vstupenky na Winter Hockey Games ZDE | Počet prodaných permanentek: 710 (21.7.2024)

Radim Tesařík slaví 50. narozeniny

Redakce • 16.06.2024

Radim Tesařík, odchovanec vsetínského hokeje, který v zelenožlutém dresu slavil tři extraligové tituly a dnes působí jako sportovní manažer VHK, slaví v neděli 16. června 50. narozeniny. Za celý klub přejeme Radimovi vše nejlepší! U této příležitosti jsme se zde na webu rozhodli publikovat celý Radimův bilanční rozhovor z knihy Fenomén Vsetín Forever autora Václava Trávníčka, která vyšla na jaře 2023. Rozhovor reflektuje nejen Radimovu hráčskou kariéru, ale přináší i jeho pohledy na aktuální manažerskou činnost.

ÚSPĚŠNÝ HRÁČ I MANAŽER Z HOKEJOVÉ RODINY

S hokejem začal v rodném Vsetíně, ale k veleúspěšné kariéře se odrazil za kopcem Sirákovem. Z nadějného levého křídelníka Radima Tesaříka se totiž v Gottwaldově stal vynikající obránce. S mateřským klubem následně získal tři extraligová zlata, dvakrát zvedl pohár nad hlavu i ve Zlíně a jednou v ruské Jaroslavli. Po kariéře se stal sportovním manažerem vsetínského klubu a na starosti má i sponzory. „Pro partnery i fanoušky je důležité, když na ledě vidí stoprocentní výkon. Že kluci makají a udělají všechno pro vítězství,“ líčí Tesařík, který v manažerské roli oslavil postup VHK do první ligy, kde dnes patří k favoritům. Má klub jeho srdce potenciál růst ještě dál?

Hokej hráli váš otec Ivan i strýc Ladislav Maršalík. Existovala ve vašem případě vlastně jiná volba?
Myslím, že nic jiného nepřicházelo v úvahu. Někdy ve čtvrté třídě mě otec přivedl na zimní stadion, který zrovna získával střechu. Klub mi vyřídil registračku a tím začal můj hokejový život. Přiznám se, že z té doby si na moc nevzpomenu. Dobře si ale pamatuji své tehdejší spoluhráče. Od čtvrté do osmé třídy jsem hrál v útoku s Petrem Najmanem a Radkem Hambálkem. V obraně nám hrál velký kamarád Dušan Machala, dnes vynikající kuchař.

Takže když šly večer v televizi sportovní výsledky…
Nic jiného než hokej se u nás neprobíralo. Byly i jiné sporty, ale když večer v televizi dávali sportovní noviny, nesměl nikdo ani promluvit. Čekali jsme, až tam bude něco z hokeje. Hokej byl u nás prvořadý.

Jak se projevovalo, když s hokejem začal i váš mladší bratr Daniel?
Chovali jsme se k sobě zkrátka jako bratři. Když jsme proti sobě hráli před barákem, byli jsme rivalové. Byla mezi námi správná rivalita.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jste zamířil přes kopec Sirákov do tehdejšího Gottwaldova, kde vás přeučili na obránce. Jak k tomu došlo?
Když jsem šel do učňáku, doma jsme přemýšleli, co budu dělat. Otec coby bývalý gottwaldovský hráč měl ve Zlíně známé. Domluvilo se to tak, že jsem šel pracovat jako strojní mechanik do zlínského ZPS. Hrál jsem za tamní mladší dorost. Nebylo to nic jednoduchého, protože náš ročník 1974 i starší 1973 byl neskutečně nabušený. Nejprve jsem se ani nedostal do prvního týmu a hrál za béčko spolu s Petrem Čajánkem nebo Patrikem Hučkem. Začal jsem si uvědomovat, že pokud se chci dostat výš, musím pro svoji kariéru něco udělat. Abych byl ve velké konkurenci lepší než ostatní.

Velká škola?
Poznal jsem, že bez práce nejsou koláče. Postupně jsem na sobě pracoval. Ve druhé sezoně v mladším dorostu byla znovu velká konkurence. Onemocněl nám obránce a pan trenér Stuchlík mi řekl, že celý život hraji defenzivní levé křídlo, tak půjdu do obrany. To byl zlom mé kariéry. Zbytek sezony jsem nastupoval ve dvojici s Pavlem Kowalczykem, se kterým jsem si pak zahrál i extraligu.

Pramenily z nové pozice nějaké výhody?
Výhoda byla v tom, že se tehdy v obraně tolik nebruslilo. Nehrál jsem úplně fyzický hokej, protože jsem v té době vážil nějakých sedmdesát kilo. Využíval jsem přednosti bývalého útočníka. Hodně jsem podporoval ofenzivu. Svým způsobem jsem byl čtvrtý útočník.

V osmnácti letech jste v rámci výběru hráčů první ligy do třiadvaceti let doplněného o hokejisty z nejvyšší soutěže absolvoval mimo jiné zájezd do Japonska. Jaké to bylo?
Byl to skvělý zážitek. Poprvé jsem se setkal se suši, které u nás nikdo neznal, jezdili jsme šinkanzenem. V Tokiu jsme hráli zápasy na krytém plaveckém stadionu, kde udělali ledovou plochu. Nad bazénem čněly skokanské můstky. Převlékali jsme se v plaveckých šatnách s klasickými skříňkami. Pamatuji si, že kromě plexiskel měli průhledné i mantinely.

A po hokejové stránce?
V japonských klubech tehdy hrálo hodně bývalých ruských reprezentantů. Měřili jsme síly i s japonskou reprezentací a klubem Furukawa Denko, který trénoval František Pospíšil. Myslím, že právě díky němu se celý zájezd domluvil. Byli tam s námi i Roman Čechmánek, Roman Meluzín nebo Zbyněk Mařák. Bydleli jsme v klasickém japonském penzionu, spali na zemi a nosili kimona. Pamatuji si, že tehdy v Tokiu probíhal tenisový turnaj a na hotelu s námi bydlela Steffi Grafová. Snažila se před námi utíkat, protože jsme se s ní všichni chtěli fotit.

Jaké po vás bylo hrát proti Vsetínu, který v roce 1994 postoupil do nejvyšší soutěže?
I když jsem hrál ve Zlíně, srdcem jsem zůstal Vsetíňákem. Velmi jsem vnitřně vnímal postup Vsetína do extraligy. Skoro denně jsem dojížděl domů, s lidmi z klubu jsem byl neustále v kontaktu. Probíhaly různé hecovačky. Když jsem přijel jako soupeř, snažil jsem se kamarádům i svému otci, který plnil roli hospodáře, ukázat v co nejlepším světle. Přiznám se, že ve vzájemných zápasech jsem byl vyhecovaný víc než proti jiným soupeřům.

CHTĚL JSEM VSETÍNU POMOCI JEŠTĚ K NĚJAKÉMU TITULU

Rovněž jste byl u toho, když Vsetín na jaře 1995 ukořistil svůj první extraligový titul. Akorát že jste oblékal dres jeho finálového soupeře ze Zlína. Vybavíte si rozhodující zápas, jehož pointa vstoupila do historie?
Velice dobře. Před prodloužením za mnou v tunelu vedoucímu k ledové ploše přišel trenér Vladimír Vůjtek. Svým typickým ostravským přízvukem mi říká: „Radime, věříš si na nájezdy?“ „Věřím,“ odpověděl jsem. Celou přestávku jsem přemýšlel, jak se k nájezdu postavím, protože jsem ho nikdy předtím nejel. Čekalo mě to až nyní, v takovém velkém zápase. Dopadlo to, jak to dopadlo. V prodloužení jsem byl u mantinelu a čekal nahrávku od Pala Kowalczyka. Puk mu však zůstal v kaluži vody, sebral ho Rosťa Vlach a rozhodl finále pro Vsetín.

Ve Zlíně jste zůstal až do roku 1997. Jak se uskutečnil váš následný návrat do Vsetína?
Když jsme nehráli se Zlínem, jezdil jsem se dívat na zápasy Vsetína. Byli jsme v kontaktu s vedením klubu. Během poslední sezony, kdy mi ve Zlíně končila smlouva, se kontakty zintenzivnily. Domlouvali jsme se, že bych šel hrát za Vsetín. Dostal jsem nabídky i z jiných klubů, chtěli mě i ve Zlíně, ale mě to táhlo domů. Chtěl jsem Vsetínu pomoci ještě k nějakému titulu.

A to se vám povedlo hned ve vaší první sezoně po návratu…
První sezona po návratu na Vsetín nebyla bůhvíjaká. V letní přípravě jsem si zranil kotník a to mě v začátku omezovalo. Očekávání lidí byla velká, i já si to ze začátku hodně bral. Také proto se ani nedařilo tak, jak bych sám chtěl. Až od další sezony jsem podával výkony, jaké bych si představoval já a snad i fanoušci Vsetína.

Každopádně mistrovský titul na jaře 1998 byl pro mnohé vaše spoluhráče už čtvrtý v pořadí, zatímco vy jste slavil poprvé. Jaké to bylo?
Ve finále jsme porazili Třinec. Všichni se radovali a slavili. Nastoupili jsme do autobusu a já čekal, jak to bude probíhat. Panovala výborná nálada. Vedle mě seděl Tomáš Kapusta a četl si bibli. Na sedadle přede mnou seděl Tonda Stavjaňa a ten si četl knížku. Napadlo mě: „To je ale pěkná oslavička…“

V čem bylo kouzlo Vsetína, který v devadesátých letech vyhrával jeden titul za druhým?
Když po sezoně nějací hráči odešli, management dokázal mužstvo vždycky kvalitně doplnit. Zůstávalo jádro, které mělo zkušenosti a zároveň hlad zase něco dokázat. Pořád jsme žili pospolu. Dopoledne skončil trénink a šli jsme na společný oběd do restaurace. Následoval odpočinek, ale když jste odpoledne přišel do kabiny, potkal jste tam znovu deset dvanáct kluků. Naše parta držela spolu. Všichni hráči vzpomínají, že na Vsetíně to bylo v tomto jedinečné. Všichni, kdo se kolem hokeje točili, byli fajn. Jak se zpívá v jedné písničce: „My jsme Valaši, jedna rodina.“

S kým jste si na ledě nejvíc rozuměl?
Spoustu jsem toho odehrál s Pavlem Zubíčkem, který byl hodně důrazný a hrál to jednoduše. Jednu sezonu jsem hodně nastupoval ve dvojici s Honzou Srdínkem, jenž byl také typem důrazného hráče. Já byl ofenzivněji založený, tito dva byli spíš dozadu, kde hasili moje minely.

Vím, že si nejvíce vážíte mistrovského titulu se Vsetínem z roku 2001. V čem byl výjimečný?
Na to, jak sezona 2000/2001 probíhala, jsme ji zvládli na výbornou. Před každým play-off přišel velký sponzor vsetínského hokeje pan Zubík do kabiny a vyhlásil prémie za mistrovský titul. Nic jiného než zlato tehdy neexistovalo. V průběhu semifinále 2001 nám ale pana Zubíka zavřeli. Nevěděli jsme, co bude dál. Do kabiny tehdy přišel sportovní manažer pan Štefl a povídá: „Pana Zubíka nám zavřeli, co vám slíbil pan Zubík, to vám slíbil pan Zubík. Já vám to splnit nemůžu. Co vám můžu splnit, je bečka piva a prase.“ Pamatuji si, co tehdy udělala naše parta. Získali jsme poslední titul pro Vsetín. Byl to asi vrchol mé kariéry.

Přitom jste tehdy v play-off řešil poměrně závažné zdravotní komplikace, že?
V semifinále se Slavií Praha mi doktoři našli ledvinové kameny. Ráno před zápasem jsem si doma vařil čaj a dostal ledvinovou koliku. Vyvrátil jsem se a nemohl se hýbat. Když jsem přišel k sobě, odjel jsem do nemocnice za panem urologem Šťastným. Ten mi píchl koňskou dávku magnézia, abych mohl vůbec odehrát zápas. Zvládl jsem to a ještě jsem dal večer gól. Obecně si vstřelené góly moc nepamatuji, ale tento mi utkvěl v paměti právě proto, co všechno mu ten den předcházelo.

DO ŠVÝCARSKA JSEM SE BÁL, NEVĚDĚL JSEM, CO MĚ ČEKÁ

Jak jste prožíval období po šestém titulu, kdy vsetínská kabina zažívala exodus hvězd?
Ve Vsetíně mi končila smlouva. Bojoval jsem o nominaci na mistroství světa a před posledním přípravným zápasem mi volal agent. Prý ať hraju v klidu, že se na mě přijedou podívat zástupci klubu NHL Minnesota Wild. Zároveň jsem měl nabídku ze švýcarského klubu Ambri-Piotta a volaly mi i jiné extraligové týmy. Bohužel jsem si v tom utkání natrhl přitahovač. Nevěděl jsem, co se bude dít, jak dlouho bude trvat rekonvalescence. Bál jsem se jít do Švýcarska, protože jsem nevěděl, co by mě čekalo. Neuměl jsem ani řeč. Nakonec vyhrála nabídka Vítkovic. Ostrava byla přijatelně blízko a líbil se mi zájem trenéra Aloise Hadamczika.

S Vítkovicemi jste slavil extraligové stříbro, abyste se v průběhu následující sezony 2002/2003 přesunul do ruské Jaroslavle, které jste pomohl k mistrovskému titulu v tehdejší Superlize. Jak se to seběhlo?
Kvůli utrženému přitahovači jsem skoro celou první sezonu ve Vítkovicích promarodil. V té následující se mi ale dařilo. S reprezentací jsem odjel na Baltica Cup do Ruska, kde jsem byl vyhlášen nejlepším obráncem turnaje. Dva dny nato mi zavolal pan trenér Vůjtek, že by o mě stáli v Jaroslavli. Seběhlo se to hodně rychle. Kolem Nového roku jsem už odlétal. Strávil jsem tam jenom čtyři měsíce, ale bylo to fantastické. Začalo to tedy hrozně, protože dva dny po mém příchodu se asistent trenéra zastřelil. Angažmá ale probíhalo výborně. První zápas na CSKA Moskva jsme sice prohráli, ale pak jsme vyhráli všechno až na jedno utkání ve finále proti Čerepovci. Dá se říct, že to bylo hodně vydařené angažmá.

Jaké to v Rusku bylo?
Měl jsem výhodu v tom, že nás trénoval právě pan Vůjtek. V týmu hrál i Honza Peterek. Hodně mi pomáhali. Tréninky byly stejné jako u nás. V klubech s ruskými trenéry to chodilo jinak. Z kabiny si pamatuji například bratry Vjačeslava a Jurije Bucajevovy, v autobuse jsem seděl vedle Sergeje Němčinova, dvojnásobného vítěze Stanleyova poháru. Pořád si chtěl vykládat a moje ruština ještě nebyla na velké úrovni. Díky němu jsem se ale v řeči zlepšil. Největší hvězda týmu byl Andrej Kovalenko, dnešní vysoce postavený člověk ruského hokeje. Když byla reprezentační přestávka, osm nebo devět hráčů jelo na nároďák.

Jakou stopu ve vás působení v Jaroslavli zanechalo?
Po hokejové stránce byla ruská soutěž o něco lepší než naše extraliga. Náš tým bych přirovnal ke Vsetínu v nejlepších letech, protože byl nabitý skvělými hráči. Jestliže na Valašsku jsme měli lídra v Dopitovi, v Jaroslavli měl podobnou pozici Kovalenko. Byl to podobný tank. Navíc prostředí bylo rovněž domácké, hráči měli charakter. Například se ani dlouho nevědělo, že odchovanec Ivan Tkačenko posílá anonymně peníze na charitu.

Svět později oběhla zpráva o tom, že Tkačenko jen krátce před leteckou katastrofou svého týmu v roce 2011 odeslal příkaz na půl milionu rublů pro dívku s onkologickým onemocněním. Jak vás zpráva o této tragédii coby bývalého hráče Jaroslavle zasáhla?
Hrál jsem zrovna za Zlín, když na vzpomínkové utkání na Karla Rachůnka přicestoval tým Jaroslavle. Nastoupili proti mně dva hráči, kteří před neštěstím z klubu odešli, nebyli tak v letadle, a pak se vrátili. Stejně jako manažer, jenž jezdil na každý zápas, ale zrovna na tento osudový neodletěl. Všichni tři byli ve Zlíně. Zavzpomínal jsem na hráče i členy realizačního týmu. Přiznám se, že mi ukápla slza. Mám doma knihu, kterou Jaroslavl vydala na památku obětí katastrofy. Občas si v ní zalistuji.

Zpět k hezčím věcem. Zahrál jste si i za Třinec, Znojmo nebo Slovan Bratislava. Největší úspěchy v této fázi kariéry jste ale zažil se Zlínem, kterému jste pomohl k mistrovským titulům v letech 2004 a 2014. Dají se obě prvenství porovnat?
U prvního titulu měl Zlín nadupaný mančaft. Sezona z mé strany nebyla bůhvíjaká, protože jsem si moc nesedl s trenérem Bokrošem. Hokejově jsem to nebyl úplně já. Nehrál jsem tak, jak bych si představoval. Druhý titul pod Rosťou Vlachem byl úplně jiný. Zlín to měl postavené na silném jádru odchovanců v čele se zkušeným Petrem Čajánkem. Všechno si sedlo. Já měl také jinou roli. Jen mě mrzí, že jsem se v play-off zranil a nezasáhl do finále s Kometou Brno.

Váš konec ve Zlíně byl ale poněkud trpký, že?
Zranění z roku 2002 mě provázelo až do konce kariéry a v play-off 2014 se obnovilo. Na to, jaké bolesti jsem kolikrát měl, jsem toho ještě odehrál až až. Konec byl trpký v tom, že jsem v letní přípravě po druhém zlínském titulu skoro nemohl trénovat. Pak jsem začal na ledě, ale cítil jsem, že to není ono. Sám jsem tehdy přišel za vedením a řekl, že se zkusím obehrát v druholigovém Vsetíně.

To pro vás nebyla novinka, devět zápasů po boku bratra Daniela jste za druholigový Vsetín odehrál už v nepovedené sezoně 2010/2011. Tentokrát se ale blýskalo na postupové časy, že?
Přesně tak. Klub se postupně zvedal. V mé první sezoně po návratu jsme došli do finále druhé ligy proti Přerovu. Stejný úspěch se nám podařil o rok později proti Frýdku-Místku. V play-off byly vyprodané stadiony, panovala parádní atmosféra. Bylo to moc pěkné. Co víc si člověk může přát? Chtěl jsem klubu pomoct postoupit do první ligy. Podařilo se mi to až v roli manažera.

Kdy jste se rozhodl, že s hokejem definitivně skončíte?
V play-off 2016 jsem si obnovil zranění přitahovače. Říkal jsem si, že už asi vážně nastal čas. Sice jsem ještě nastoupil ve finále bez tréninku proti Frýdku-Místku. Jeden zápas jsem doma nějak uhrál, ale kdybych nenastoupil na ledě soupeře, udělal bych možná líp. Už jsem nemohl, tehdy šel i jeden gól přese mě. Sotva jsem šlapal. Rval jsem to na křeč. Hlava chtěla, ale tělo už nemohlo.

Bylo těžké skončit?
Nebylo. Zranění to celé uspíšilo. Po každém výpadku je velmi těžké se do toho dostávat zpátky. Já byl ten typ, který musel jít na led připravený, takže jsem kolikrát trénoval třeba i s dorostenci. Měl jsem velkou výhodu, že mě trénink naplňoval, ale postupem času tělo víc a víc bolelo a bylo náchylnější na zranění. Když jsem naskočil do funkce sportovního manažera, ani mi nepřišlo, že mi hraní hokeje chybí.

OD KONCE DUBNA AŽ DO ZÁŘÍ PRACUJI A LADÍM PODPISY

V této funkci působíte ve Vsetíně doposud, zároveň se staráte o partnery. Jak tato dvojrole vznikla?
Už když jsem ve Vsetíně dohrával kariéru, komunikoval jsem se sponzory. Jakmile jsem s hokejem definitivně skončil, domluvili jsme se s vedením, že jim pomůžu. Vzniklo to přirozeně.

Co je náročnější shánět? Hráče, nebo peníze?
Jednoznačně peníze. Je to těžké, ale mám velkou výhodu, že jsme na Vsetíně. Lidé a šéfové firem mají hokej rádi. Není to ale legrace.

Máte nějakou fintu, jak úspěšně oslovit sponzora?
Fintu nemám. Pomáhá mi, co se mi v hráčské kariéře podařilo. Vnímám, že mám asi nějaké jméno. Zároveň hraje roli to, jaký jsem. Považuji se za normálního Valacha, což mi pomáhá v komunikaci i s velkými partnery.

Byl to i případ generálního partnera ROBE, který se s klubem spojil v roce 2016?
To byste se musel zeptat chlapů z ROBE. Když si vzpomenu na první schůzku se spolumajitelem panem Petřekem, hodně pomohlo, že byl fanda a dříve na hokej jezdíval. Znal mě jako hráče. Tak to vlastně bylo i v případě jiných partnerů. Třeba s panem Jakubcem z firmy Climax jsem se potkával v restauraci U Vychopňů už v době největší slávy vsetínského hokeje.

Cítíte někdy od partnerů tlak?
Že bych byl vyloženě pod tlakem, to ne. Když s partnery cokoliv řeším, povím jim o našich cílech. I když mi to nedají najevo, já vnitřně cítím, jak na tom jsme, nebo nejsme. Když se kupříkladu nedaří, sám vím, že jsem jim něco slíbil a není to tak, jak by si představovali. Vnímám pocit zodpovědnosti.

Slyší partneři spíše na vizi dlouhodobých výsledků, nebo chtějí okamžitý úspěch?
Před sezonou máme vždycky nějaký cíl. Pro partnery i fanoušky je důležité, když na ledě vidí stoprocentní výkon. Že kluci makají a udělají všechno pro vítězství. Jak říkal trenér Honza Neliba, občas je potřeba obléct montérky. Pokud hráči jedou na krev, ale výsledek se nepovede, lidé to vezmou, protože tam bylo srdce. To je nejdůležitější.

Vsetínský klub jde v posledních letech neustále nahoru. Kam až je možné stoupat a kde je ve vašich očích strop hokejového Vsetína?
To nevím. Na jaře z extraligy sestoupil silný Zlín, takže pro letošní sezonu máme cíl postoupit do finále. Velkou kvalitu budou mít i jiné týmy. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby se nám podařilo postoupit do extraligy. Vždycky je nejlepší, když sezona skončí vyhraným zápasem. Zůstáváme ale nohama na zemi. Nyní máme mančaft s velkým potenciálem, co do kvality je to možná nejlepší kádr za poslední roky. Buďme za to rádi a věřme, že budeme hrát před plným stadionem a nečekají nás žádná omezení související s covidem.

Když se zamyslíme směrem k budoucnosti, dovedete si ve Vsetíně představit nejvyšší soutěž? A za jakých okolností by se na Lapači mohla hrát?
Musela by se sejít spousta věcí. Podpora města, zisk alespoň jednoho dalšího silného partnera… Zkrátka spousta práce. Nebylo by to snadné, nicméně příkladem nám může být Olomouc, která dlouho hrála první ligu a následně postoupila do nejvyšší soutěže. V kádru nemá nějaká velká jména, ale je stabilním účastníkem extraligy.

Kde sám sebe vidíte za deset let?
Snažím se dělat postupné kroky. Když se blíží konec sezony, vždycky si říkám, že už mě zase čeká jednání s partnery. Ani letos jsem nejel na dovolenou. Od konce dubna až do září pracuji a ladím podpisy smluv. Těžko říct, co bude za deset let. Doba je taková, že nevíte, co bude příští rok. Kdybychom věděli, že máme podepsané smlouvy na pět let, dělalo by se nám to samozřejmě jinak. Kromě několika partnerů ale řešíme s každým spolupráci rok od roku zvlášť.

Ví se o vás, že jste milovníkem vína. Jaké je vaše nejoblíbenější?
O víno se zajímám čím dál víc. Dříve záleželo na počasí a venkovní teplotě, v létě mi chutnalo bílé. Je neskutečné, jak kvalitní vzhledem k podnebí máme v Česku bílá vína. Nyní mi začíná chutnat červené. Vinař Jirka Hort mi připravuje vína z Francie přímo na míru. Mezi mé oblíbené odrůdy patří Syrah, Cabernet Franc nebo Merlot.

banner pod článkem