Dva roky od úmrtí Romana Čechmánka. Vsetín byl jeho klub, vzpomíná bratr

Václav Trávníček • dnes

Minulý týden uběhly dva roky od chvíle, kdy hokejový svět přišel o Romana Čechmánka, velikána vsetínského klubu, extraligy i národního týmu. Valaši si jeho odkaz symbolicky připomenou ve středu v rámci domácího utkání se Sokolovem, kdy slavnostní vhazování provede jeho bratr Denis. „Roman se na Lapači cítil velice dobře,“ vzpomíná v rozhovoru Denis Čechmánek. Zároveň pokračuje kampaň Legendy Lapače, limitovaná edice puků ve fanshopu bude věnována právě číslu a jméno ikonického gólmana.

Denisi, jaké pro vás byly poslední dva roky?
Když Roman zemřel, bylo to pro nás všechny velice těžké. Ale život jde dál a nějakým způsobem jsme se museli naučit žít s tím, že tu brácha už není. Pořád nám chybí a často na něj doma s rodinou vzpomínáme.

Při pietní vzpomínce před dvěma lety jeho dcera Kateřina pronesla, že právě na Lapači to měl Roman nejraději. Čím mu Vsetín přirostl k srdci?
Hokej se hraje pro fanoušky. A ti jsou na Lapači nejlepší. Za jeho éry se klubu ohromně dařilo, Vsetín postoupil do extraligy a v ní získal pět titulů v řadě. Tým fungoval velice dobře i mimo led. Když šlo do tuhého, jeden dokázal bojovat za druhého. Proto se tu Roman cítil velice dobře.

Na ledě působil jako bouřlivák. Byl takový i v osobním životě?
Jenom když ho něco naštvalo. Jinak byl příjemný, klidný člověk. Možná některé věci nedával úplně najevo.

Měl jste díky němu vhled pod pomyslnou pokličku?
Že bych do detailu věděl všechno, co se dělo v kabině? To ne. Ale na Vsetíně vždy panovala rodinná, domácí atmosféra. Pokud se objevil nějaký problém, tým se zavřel v šatně a vyříkal si to, aby se to změnilo. V tom byla velká síla Vsetína v 90. letech.

Řešili jste spolu hokej často?
Byli jsme v každodenním kontaktu, ale hokejové věci jsme probírali spíš okrajově. Samozřejmě jsem se ptal na Vsetín, na nároďák. Řešili jsme spolu zápasy, když jsem se byl podívat na Vsetín nebo na reprezentaci. Vybavuji si, když se ve Zlíně hrál Pragobanka Cup. Viděl jsem všechny naše reprezentanty, Roman jim dával tipy, kam se dá ve městě zajít posedět.

Bylo vám devět let, když Roman spojil svůj hokejový osud se Vsetínem. Vybavíte si, jak tehdy tento krok vnímal?
Roman byl třikrát vyhozený ze Zlína, kde mu řekli, že je neperspektivní a nemá týmu co dát. Chvíli byl bez angažmá, pak ho angažoval Hodonín. Tam si ho vyhlédl trenér Horst Valášek, který ho znal ze zlínského mladšího dorostu. Zbyněk Mařák mi říkal, jak tehdy s otcem jeli na jižní Moravu, aby vyjednali přestup. Tuším, že existovala ještě varianta, že byl šel Roman do Komety Brno, ale té tehdy nevyšel postup do extraligy, takže jeho prioritou zůstal Vsetín.

Nedobírali si vás ve škole spolužáci, že díky bratrovi fandíte hlavnímu rivalovi?
Samozřejmě ano, ale byla trošku jiná doba, žilo se jinak. Nebyly sociální sítě. Člověk si samozřejmě za ty roky vyslechl svoje. Já se ale naučil být vůči tomu imunní, takže mi to ve výsledku pomohlo. Největší radost jsem měl z postupu do nejvyšší soutěže a pak z toho, když Vsetín porazil dvakrát ve finále extraligy právě Zlín.

Fandil jste přímo na finálových zápasech?
První finále se Zlínem v roce 1995 jsem sledoval doma v televizi, ale to druhé o čtyři roky později jsem prožil na tribunách. Velmi dobře si vybavuji poslední utkání série ve Zlíně. Dnes už můžu říct, že se mi tam pod bundou podařilo propašovat šampus. Když Vsetín vyhrál a získal pátý mistrovský titul v řadě, propukly oslavy. Ze vsetínské kabiny se mi podařilo zachránit bráchův dres, ve kterém finále odchytal, aby nepřišel k úhoně. Občas si ten zápas připomenu na videu. A někdy ho pustím i kamarádům v hospůdce v Kostelci u Zlína. Všichni tam jsou to zarytí fanoušci Zlína, ale po nějaké té štamprlce jim to zase tolik nevadí.

Jak jste prožíval bratrovo působení v reprezentaci? Tam se klubové rozdíly mazaly, ne?
Je to tak. Vztahy se Zlínem se postupem let obrousily, někdejší vedení přiznalo, že se v Romanovi spletlo. Moc jsem mu všechny úspěchy, včetně těch reprezentačních, přál. Už jen kvůli tomu, jak trnitou cestou si prošel. V jednu chvíli byl pro extraligový klub neperspektivní a pak z něj byl mistr světa. Pořád musel dokazovat svoji výbornou výkonnost a dařilo se mu to náramně. Na zlatém šampionátu ve Vídni v roce 1996 dělal dvojku Romanu Turkovi. V roce 1999 začal jako jednička, ale mistrovství dochytal Milan Hnilička. V roce 2000 nám ale zlatou medaili z mistrovství světa vychytal právě on. Myslím, že to pro něj bylo velké zadostiučinění a zároveň se odpíchl ke kariéře v NHL.

Navštívil jste nějaký z jeho zápasů v zámoří?
Jsem velice rád, že jsem se mohl na měsíc podívat do Ameriky. Byli jsme jak ve Philadelphii, tak v Los Angeles. Viděl jsem úplně jiný hokej, úplně jiné fungování organizací. Zkrátka jak se tam dělá hokej. Byli jsme v Hollywoodu podívat se na chodník slávy. Roman se na prvním zápase našeho výletu zranil, takže měl na nás s mamkou čas a provedl nás. Všechno důležité jsme si projeli.

Jak byl vlastně Roman spokojený se svým angažmá ve Philadelphii a následně v Los Angeles?
Začátky měl těžké, protože přicházel z Evropy jako hráč, který už měl něco za sebou, a najednou musel začínat od nuly. Nejprve byl na farmě, kde odchytal pár zápasů, pak ho povolali do hlavního týmu Flyers. Dařilo se mu, měl výborná čísla. Svého konkurenta Briana Bouchera přechytal. V roce 2003 získal společně s Martinem Brodeurem a Robertem Eschem William M. Jennings Trophy udělovanou brankářům týmů, které v základní části NHL inkasovaly nejméně gólů. Dokonce se objevil v týmu čtvrtstoletí Flers, které se vyhodnotilo tento rok. Myslím, že Roman za ty čtyři sezony v NHL potvrdil svoji kvalitu a získal další sportovní i životní zkušenosti. Možná by tam zanechal ještě hlubší stopu, kdyby do zámoří odešel o něco dřív. Jenže na Vsetíně všechno fungovalo, tak pro něco měnit?

Co vlastně byl jeho hnací motor?
Roman byl z generace, která vyrostla v jiném systému. Byl souživý, ctižádostivý. Nebral hokej jen jako zdroj výdělku, v první řadě chtěl něco dokázat. Pořád si udržoval velkou motivaci a hlad po úspěchu. Neuměl prohrávat, vždycky udělal všechno pro to, aby byl tým úspěšný. V pozdější fázi čerpal ze zkušeností a kariéru si natáhl až do osmatřiceti let.

Jak prožíval její závěr?
Dokud mu drželo zdraví a bavilo ho to, věnoval se hokeji naplno. Chytal v Hamburku a Linköpingu jako jednička. Málo se to ví, ale měl problém s vyhřeznutou ploténkou. Dalo mu práci to vyléčit, záda nejsou sranda. Kariéru zakončil v Třinci. Mám dojem, že už byl z toho všeho otrávený. Tvrdil, že se cítí lépe na tréninku než v zápase, což je paradoxní. Byl smířený s tím, že hráčskou kariéru uzavře a problémy se zády to jen uspíšily.

Komu by dnes Roman fandil v derby Vsetína se Zlínem?
Odpovím krátkou příhodou. Při prvoligovém finále Vsetína se Zlínem v roce 2023 mu volal syn Jakub, útočník Beranů. Že si chystá věci a nastoupí do zápasu. Roman mu odpověděl: Ty jako budeš hrát proti nám? Samozřejmě synovi fandil, ale vítězství přál Vsetínu. To byl jeho klub.