Základ je všeobecná pohybová aktivita, shodují se Srníková s Alexou. Detaily pilují už od začátku

V soukromém životě tvoří pár, jako dvojice fungují i v letošní sezoně na Lapači. Roman Alexa je kondičním trenérem VHK a od podzimu vede off ice přípravu vsetínských hokejistů. K tomu na ledě trénuje mládežnické kategorie od přípravky po třetí třídu. Lucie Srníková se hráčům věnuje coby fyzioterapeutka. „Když se s Romanem do něčeho pustíme, dobře se doplňujeme. Víme, že to funguje. U hráčů to taky vypadá, že se to potkává,“ usmívají se shodně.

Jak jste se vlastně dostali k angažmá na Valašsku?
Lucie: Naše první návštěva Lapače se uskutečnila před rokem a půl. Trenér brankářů Roman Peschout nás oslovil, abychom se půl dne věnovali gólmanům VHK. Jednak po zdravotní stránce, a také abychom dali rady do tréninku, co se týče hybnosti kyčlí a podobně. Nakonec se z toho vyvinul celý den s kompletním A-týmem. Na to konto se už řešila v několika krocích naše případná větší spolupráce se vsetínským klubem. Začali jsme u mládeže, v průběhu podzimu i u A-týmu.

Romane, vy se kromě role kondičního trenéra věnujete přímo na ledě těm nejmenším vsetínským kategoriím. Musíte v rámci této dvojrole v hlavě často přepnout?
Roman: Člověk musí přepnout, protože fungování s dětmi je samo o sobě vždy specifické. Pro mne coby trenéra na ledě i kondičáka je důležité, aby na sebe věci navazovaly. Klíčové jsou základy, protože v pozdějším věku se hůře odbourávají špatné návyky. Dům stavíte od základů, ne od střechy. Je potřeba vypilovat detaily hned ze startu, aby vše navazovalo do dalších dovedností a činností spojených s hokejem. U dospělých je to rozdílné. I příprava na suchu je v seniorské kategorii specifická.

Řešíte u dětí podobná témata, nebo je to už v těchto kategoriích individuální?
Lucie: Jsou určité věci, kterých si všímáme častěji. Například špatné držení těla. Může souviset s tím, že si kluci jdou z tréninku sednout k počítači nebo do školní lavice a tam jsou shrbení. Všechno se pak na sebe nabaluje. To je asi nejčastější problém a s tím související další obtíže jako bolesti zad, ramen, krční páteře a podobně.

Jak pracujete na odstranění těchto návyků?
Roman: U dětí je to především o tom, aby se naučily některým pohybům. A aby měly všeobecnou pohybovou aktivitu. To znamená, že kromě hokejových tréninků by si měly jít zahrát fotbal, tenis, kombinovat různé sport a pohyby. Jinak to pak může být předstupeň obtíží spojených s fyzickou stránkou.

Sportovní kluby v tomto suplují spontánní pohyb, kterého měly děti v minulosti více, je to tak?
Lucie: Svým způsobem to tak je. Když to trochu přeženu, ty nejmenší děti se na tréninku pomalu učí i běžet pozpátku. Najednou je to pro ně v uvozovkách rizikový pohyb. Už se stalo, že třeba dítě zakoplo. Dříve děti po škole odhodily aktovky a šly ven, kde si hrály, lezly po stromech. Dnes jsou venkovní hřiště prázdná. Málokdy se tam někdo z dětí objeví. To je důvod, abychom se na tréninku věnovali základním pohybovým dovednostem, nejen specifickým pro konkrétní sport.

Kde se láme potřeba všeobecné pohybové aktivity s požadavkem skutečně kondičního tréninku?
Roman: Navazuje to v průběhu mládežnických kategorií. Čím dřív se děti naučí pohybové základy a motorickou část přípravy, tím spíš se dá navázat specializovaným kondičním cvičením. Hranice je obvykle kolem osmé či deváté třídy, kde už jsou kluci vyvinutější a mají tělo víc pod kontrolou. Záleží, jak jsou individuálně připraveni, velkou roli hraje biologický věk.

Za jakých okolností tedy nepustíte mládež zvedat činky?
Roman: Stojím si za tím, že dokud hráč neunese své tělo, nemá smysl chodit do posilovny a zvedat těžké činky. Pak si tělo uloží nedostatky a to může být v budoucnu velký strašák. Hovořím tedy o cvičení s vlastní vahou. Pokud není člověk schopen se poskládat nebo někam vyskočit, není potřeba mu přidávat zátěž.
Lucie: Pokud tělo neunese základ, při větší zátěži začne hledat kompenzace, nějaké další cestičky, kudy by ten pohyb splnilo, ale nikoliv za pomoci svalů majících daný pohyb vykonat. A když se hledají tyto boční cestičky, jsou výsledkem právě zdravotní problémy vyplývající z přetěžování svalových skupin.

U dospělých hokejistů je to jinak, že?
Lucie: Z pohledu fyzioterapie je dospělý hokej víc silový a proto s sebou nese vyšší riziko zranění. Fyzická příprava je náročná, profesionální hráči absolvují hodně tréninků. S tím souvisí potenciální bolesti celkového pohybového aparátu. U mládeže je to více o všeobecné sportovní přípravě, v dospělém hokeji jsou témata i problémy zaměřené specializovaně na hokej.
Roman: U mládeže je to více edukační, v A-týmu by měl být jedinec hotový a měly by se u něj řešit pouze detaily, které mu vyhovují. Dospělí hráči by měli být nachystaní a znát své tělo.
Lucie: Když je dospělý hráč silový typ, spíše mu vyhovuje silovější příprava než rychlostní. Tím pádem mu nastavíme přípravu na suchu tak, aby se rozvíjela kvalita, ve které si věří. Samozřejmě ne jako jediná.
Roman: Je to hodně o komunikaci. Když jdou hráči trénovat společně, musí se najít nějaký kompromis, aby to bylo od každého něco. Samozřejmě například starší hráči si jdou místo společného tréninku našlapat, protože vědí, že jim to vyhovuje víc. Jiní jdou po domluvě do posilovny navíc. Je to individuální.

Řešíte jistě také to, kolik minut hráč stráví v rámci utkání na ledě…
Roman: Přesně tak. Podle toho, jak je hráč vytěžovaný, se odvíjí jeho tréninky po zápase či den po utkání. Požadavek je, aby byli hráči na svoji roli nachystaní. Ti starší už vědí, co od sebe čekat, mladí někdy třeba ještě hledají svoji cestu. Nemají tolik zkušeností, takže zjišťují, co jim vyhovuje, a s nějakými prvky v tréninku se seznamují.

Je pravda, že devadesát procent populace dělá špatně tak banální cvik jako je dřep?
Lucie: V jakémkoliv cviku se dá téměř u každého najít nějaká chyba spojená s tím, že dotyčný neví, jak přesně daný cvik provést. Případně má omezený rozsah pohybu, dysbalanci, to pak ovlivňuje správné provedení i tak banálního cviku jako je dřep.

Musíte se kvůli své práci neustále institucionálně vzdělávat, nebo se učíte spíše prací?
Lucie: Je to asi kombinace obojího. Setkala jsem se se situací, kdy jsem si nevěděla úplně rady. Tak jsem zabrousila do literatury, abych našla nejlepší cestu, jak hráči pomoci. Fyzioterapie je obor, který je o celoživotním vzdělávání. Nelze skončit ve škole a myslet si, že už jsem hotový fyzioterapeut. Po škole už jen vím, co to slovo znamená, ale praktické věci se člověk učí až v praxi.
Roman: V kondiční stránce je to podobné. Občas témata konzultuji s bývalými spolužáky nebo trenéry, kteří jdou podobnou cestou. O některých věcech se bavíme, kde by šla práce zlepšit nebo zintenzivnit, aby měla ten správný efekt.

Změnil se trend pro přípravu hokejistů v posledním období hodně, nebo je základ stále stejný a vyvíjí se jen specifické detaily?
Roman: Když to vezmu z kondiční stránky, hokej se posunul. Před dvaceti lety byli v kurzu velcí a siloví hráči. Dnes se překlenul do větší dynamiky a rychlosti, ve hře už není tolik osobních soubojů. Spíše jde o rychlostní dynamiku a sílu a tedy o kratší a intenzivnější vstupy, než že by hráči pilovali vytrvalost a na každém rohu měli souboj. To se změnilo.

A jak jste na Valašsku spokojení?
Lucie: S náplní práce jsme spokojení, sedí nám to. Když se s Romanem do něčeho pustíme, dobře se doplňujeme. Víme, že to funguje. U hráčů to taky vypadá, že se to potkává. Navíc v okolí města je krásná příroda, takže když je čas, můžeme vyrazit kamkoliv na procházku. Jsme na Valašsku spokojení.