Vstupenky online

Kondiční trénink je trochu alchymie, líčí Tomáš Frolo. Jak vzpomíná na tituly s Plzní a Litvínovem?

Redakce • 29.11.2020

Hokejově vyrostl na Valašsku, coby důrazný obránce pak slavil mistrovské vavříny v Plzni a Litvínově. Hráčskou kariéru ukončil Tomáš Frolo na jaře 2019 doma ve Vsetíně a od té doby působí v klubu jako kondiční trenér. „Dělám to, co mě baví, jsem v kontaktu s klukama a můžu jim předávat zkušenosti. Chci se v tom nadále vyvíjet a zlepšovat,“ hlásí rodák z Považské Bystrice, jenž se v letošní sezoně musel popasovat s náročnou výzvou: Chance liga se znovu rozjela teprve nedávno, hráči nejprve nemohli trénovat vůbec a pak dlouho jen venku na suchu.

Jak se kondičnímu trenérovi dělá letní příprava v listopadu?
Samozřejmě jsme přípravu neměli naplánovanou jako v létě, kdy víme, že směřujeme k začátku soutěže. Tentokrát jsme neznali datum. Jeli jsme udržovačku, v kondičním slangu se tomu říká hypertrofie, a do toho kardio. Naštěstí bylo docela hezky a mohli jsme chodit ven. Čekali jsme, až nám povolí trénovat na ledě, abychom tam nebyli úplně jaloví. Není to ideální, ale pořád lepší, než být zavřený doma a nedělat nic. Museli jsme se zkrátka přizpůsobit situaci.

Nakolik taková stopka pro profesionální sport nabourá koncept celého tréninku?
Určitě ho nabourá. Myslím si, že jsme měli dobrou letní přípravu. Z velké většiny jsme ji zvládli bez zranění. Kluci byli plní síly a těšili se na led. Jak je ale člověk zavřený doma, rychle sílu ztratí. Tělo si naštěstí pamatuje pohybové vzorce a rychle si osvojí návyky zpátky. Člověk se brzy dostane znovu do plné zátěže. Takže jak rychle jsme sílu poztráceli, tak rychle jsme ji nabrali zase zpátky.

O fyzickou přípravu sportovců jste se hodně zajímal už za aktivní hráčské kariéry, že?
Kariéru jsem měl hozenou tak, že musím být dobře připravený fyzicky, protože jsem neměl tak velké hokejové předpoklady jako někteří jiní. Na ledě jsem nevynikal v kličkách, bodech ani v kreativitě. Tím pádem jsem věděl, že musím dělat něco navíc. Když nebyl internet, člověk toho nejvíc pochytal z vlastních zkušeností. Z toho, co poznal sám na sobě.

Kdy jste si uvědomil, že musíte dělat něco navíc?
Trénování mi nikdy nevadilo, naopak mě docela bavilo. Vždycky jsem chtěl být jeden z nejlepších. Říkal jsem si, že musím být v TOP 5. Těm nejlepším hráčům jsem se chtěl přiblížit v posilovně, v běhání, na kole. A mít všechno. Nejde totiž mít jenom svaly a nevydržet běžet. Hodně jsem trénoval už v juniorce a v mužích v tom pokračoval. Kdysi to totiž bylo tak, že mladí v áčku museli být vidět, zatímco starší si jeli to svoje v klidečku někde vzadu. To se dnes trochu otočilo. Přijde mi, že zkušenější hráči jsou nejlepší i na suchu. Vědí totiž, že bez toho to nejde. Dříve se hrál hokej víc na talent, dnes jsou nejlepší hráči šikovní v hokejových věcech a namakaní zároveň.

Do Vsetína jste přišel právě v juniorském věku v roce 2000. Vybavíte si okolnosti?
Rok předtím jsem hrál na Slovensku ve Zvolenu, kde jsem i odmaturoval. S juniorkou jsme tehdy došli až do finále, ve kterém jsme podlehli Košicím. Pak už jsem neměl závazky vůči škole a chtěl se posunout dál. Měl jsem velkou podporu v rodině. Hokeji se věnoval i můj bratr a rodiče tak kvůli nám obětovali kus života a financí. V pozdějším věku jsem měl velkou oporu v malých dětech a především v manželce, která mi dokázala udělat zázemí a servis, abych byl úplně v pohodě a mohl se soustředit jenom na hokej. A platí to doteď. Musela obětovat svoji práci na úkor mé a já ji za to moc děkuji. Máme nádherný vztah a miluju ji. Agent mi tehdy domluvil zkoušku na Vsetíně, kam jsem přijel společně s Markem Dubcem. Byl jsem za to rád, protože domů do Považské Bystrice jsem to měl pár kilometrů. Oba jsme asi uspěli, když si nás tu nechali. Za trenéra Kopřivy tu byla našlapaná juniorka, v kádru jsme měli výborné hráče. Spousta z nich byla draftovaná do NHL.

Takže kvalita a zároveň konkurence.
Pan Kopřiva byl trenér reprezentační osmnáctky, takže si na Vsetín dokázal kluky natahat. Hráči jej znali a chtěli jít za ním. Věděli, že pod ním budou mít do reprezentace blíž. Vsetín měl na Moravě velkou spádovou oblast. Vynikající byly i ekonomické podmínky. Dostali jsme byt, něco málo jsme měli i na stravu. To bylo málokde. Rodiče nás měli z krku, hráči tady chodili za kvalitou. Konkurence tady byla veliká, z obránců si vybavím Josefa Hrabala, Ondřeje Němce nebo Michala Blažka. Všechno kluci, kteří byli draftovaní z nejvyšší juniorské soutěže. To je v dnešní době sci-fi.

Hned v první sezoně ve Vsetíně jste s juniorkou došli až do finále extraligy, vzpomínáte?
Tehdy se polovina soutěže hrála na skupiny, my tu naši moravskou celkem válcovali. Pak se obě skupiny spojily. Ve finále jsme narazili na Pardubice, za které hráli Kolář, Koukal, Průcha nebo Rolinek. Zkrátka výborný tým. První zápas jsme u nich prohráli 0:10, což byla obrovská ostuda. Dokázali jsme se z toho ale oklepat a doma jim porážku vrátili. Rozhodující třetí utkání v Pardubicích jsme ztratili těsně 1:2. Vzhledem ke kvalitě soupeře to asi byl úspěch, ale Pardubice byly lepší a zaslouženě vyhrály.

Nakolik náročné tehdy bylo se prosadit do hvězdami nabitého A-týmu?
Dostat se z juniorky do A-týmu bylo v době zlaté éry velmi složité. Ti nejtalentovanější kluci jako Jirka Hudler nebo Petr Vampola s áčkem trénovali. Paradoxně nám pomohlo, že po zatčení hlavního sponzora pana Zubíka musel klub šetřit a více využít kluky z vlastní líhně. Dostávali čím dál větší šanci a hodně z nich se v dospělém hokeji chytlo. Mně vytáhl z juniorky pan trenér Neliba. Dal mi šanci a držel nade mnou ochrannou ruku. Já hrál hokej vždy víc srdcem, než nějakými dovednostmi, a on to věděl. Spolu s panem Tabarou to byli moji první osudoví trenéři.

Vybavíte si první start za A-tým?
Soupeře si už nepamatuji. Ale mám dojem, že to bylo na konci sezony 2001/2002, kdy si už trenéři mohli dovolit zapracovat do mužstva mladé hráče. Ale nejsem nějaký statistik a nerad se ohlížím do minulosti. Trenéři asi usoudili, že to můžeme hrát, nás mladých tam bylo víc. Hned následující sezonu jsem odehrál dvaapadesát zápasů. Takže jsem měl plynulý přechod, byť jsem ještě coby junior jezdil získávat zkušenosti do prvoligového Šumperku.

Jaké to pro vás bylo období?
Byly to nejlepší roky, tehdy jsem získal kamarády na celý život. Člověk byl sám, bez závazků. Žili jsme tři kluci v jednom bytě. Nebudu tvrdit, že jsme byli úplné svatoušci, ale neměli jsme nějaké problémy. Samozřejmě jsme se občas zašli v rámci možností někam zabavit, ale tak, abychom byli ráno ready. Vsetín je malé město, tehdy ještě moc nefungovaly mobily, neexistovaly sociální sítě. Když se něco událo, vždycky to skončilo jen v rámci kolektivu. V tomto byla tehdejší doba krásná. Myslím, že nám to kluci z dnešní generace mohou závidět. U hokeje jsme se dokázali i zabavit, dnes už je to obrovská profesionalita. Až je smutné, když jdou kluci na společnou večeři, sedí u stolu a všichni hledí do mobilu. My jsme se víc bavili mezi sebou, říkali si historky, příběhy. Hráči z předchozí zlaté generace v 90. letech to samozřejmě měli ještě lepší.

Ve Vsetíně jste zažil také sezonu 2004/2005, kdy probíhala stávka v NHL. Byl tento extraligový ročník hodně specifický?
Úroveň celé extraligy šla příchodem hráčů z NHL rapidně nahoru. Hrál jsem v první pětce a byl nasazovaný na ty nejlepší hráče soupeře. Moc mě bavilo a motivovalo se s nimi popasovat a ubránit je. Hemský, Pálffy, Bulis, Vrbata, Havlát… My měli dobrý začátek, spoustu lidí jsme překvapili. V polovině sezony se to ale nějak zlomilo, vypadli jsme z pozic zaručujících play-off. Management začal hráče rozprodávat, aby je nemusel platit. Pomalu se to sesypalo, ale sezonu jsme dohráli se ctí a bez záchranářských starostí. Na druhou stranu pro kluky, kteří se tehdy posunuli z juniorky do A-týmu, to byla skvělá škola.

Za jakých okolností jste po této sezoně odcházel do konkurenčního Třince?
V juniorce jsem tu byl dva roky, v A-týmu tři. Viděl jsem, že rozpočet a celá sezona se vždycky tak nějak lepí. Občas nám dlužili peníze, pak se to vždy nějak doplatilo. A také jsem se chtěl posunout po hokejové stránce. Toužil jsem se podívat do play-off a zahrát si o medaile. Zkrátka zkusit kariéru posunout zase o kus dál. Když přišla nabídka z Třince, tak jsem neváhal. Odcházel jsem tam tehdy s Radovanem Bieglem, Oceláři angažovali i Radima Tesaříka. Podepsal jsem smlouvu na dvě sezony.

A v obou jste proti Vsetínu nastupoval coby soupeř. Jaký to byl pocit?
První rok to bylo zvláštní. Když jsem s Třincem přijel na Vsetín, vybavily se mi všechny vzpomínky. Nastupoval jsem proti klukům, se kterými jsem předtím seděl v kabině. Žádnou jinou kabinu jsem do té doby nepoznal. Nehrálo se mi tu dobře. Byl jsem mladý a nedokázal se od toho oprostit. Tím si musí projít každý sám. Je to jako kdyby vám někdo řekl, že se musíte poučit z proher. Na ledě si to také musíte odehrát sám, abyste věděl, jak se příště zachovat. Měl jsem toho plnou hlavu, ale snažil jsem se podat co nejlepší výkon. Dokonce jsem některé své dobré kamarády u mantinelu zmuchlal možná víc, než bych mohl. Ve druhé sezoně už to bylo lepší. Třinec měl také lepší kádr, na Vsetínu šlo vidět, že už to jde z kopce. Byla povinnost zde vyhrát.

Následně jste prošel dalšími kluby, působil jste v Mladé Boleslavi nebo Českých Budějovicích, které toho času platily za černého koně extraligy a aspiranta na mistrovský titul. Proč to vlastně na jihu Čech ani jednou nevyšlo?
Do Budějovic jsem přišel poté, co Motor po dobře rozjeté sezoně vypadl v semifinále s Pardubicemi. Trenér Jandač potřeboval hráče před bránu, tak si mě vyhlédl. Byla to neskutečná sezona, vyhráli jsme základní část a měli dobře poskládaný mančaft. Každý rok se vyměnili dva tři hráči, jádro zůstávalo. Moc se mi tam líbilo, rodině také. Vypadli jsme v sedmém semifinálovém utkání s Karlovými Vary. Mezi jednotlivými týmy už byly tak malé rozdíly, že jsme si klidně na ten pohár mohli sáhnout my, ale nepovedlo se. Nedokázali jsme zkrátka udělat poslední krůček do finále. Zůstali jsme na třetím místě. Po sezoně došlo ke zbytečné výměně trenérů. Sponzor Mountfield na místo pana Jandače přivedl trenéry Bokroše s Tlačilem a velká jména Radka Dudu, Ivana Humla, Láďu Sičáka nebo Filipa Nováka. Vyjádření vedení, že v nové sezoně je cílem minimálně finále, se mi nepozdávalo. Nemám rád, když někdo nemá pokoru, je to přece jenom sport. Tušil jsem, že to nemusí dopadnout dobře. Trenér Jandač skládal tým postupně několik let a tohle byl příliš velký zásah.

Ve zmiňované sezoně 2008/2009 jste nakonec hráli až skupinu o udržení…
Od začátku to bylo špatně. Tlačil dělal naschvály Bokrošovi za zády, my jsme to vnímali. Staly se tam věci, které jsem v životě neviděl a doufám, že už ani neuvidím. Pro klub to byla ztracená sezona a vyhozené peníze. Po jejím konci mě trenér Tlačil poslal na hostování do Mladé Boleslavi. Jenže po měsíci jej vyhodili z Budějovic a nastoupil právě v Boleslavi, takže jsem se s ním nechtěně potkal podruhé. Teď už se tomu směju, ale nebylo mi to příjemné. I když se tam ke mně choval daleko líp, než v Motoru, kde měl k dispozici více hráčů. Sezona v Mladé Boleslavi byla zakončena úspěšnou baráží. Ty roky se tam hrálo jenom o postup, nebo o sestup. Potom jsem měl možnost se buď vrátit do Českých Budějovic, nebo podepsat Plzni. Lámal jsem si s tím hlavu, ale rozhodl jsem se pro Plzeň. Tušil jsem, že ten klub je pod vedením Martina Straky jiná Plzeň, než jaká byla kdysi. Chtěl jsem tam dokázat nějaký úspěch, což se nakonec podařilo.

V Plzni se vám v roce 2013 podařilo získat extraligové zlato, stejně jako o dva roky později v Litvínově. Měla tato tažení za titulem v různých městech něco společného?
Tým vyhraje poslední zápas a nic už nenásleduje. Víte, že to skončilo. A že ten konec je vítězný. Je to nejlepší pocit, jaký může být. Neumím to asi popsat slovy. Člověk, který to nezažije na vlastní kůži, to nepochopí. Každý to vnímá nějak jinak. Zápasy jsou vypjaté, pak to z vás spadne a víte, že jste se zapsal do historie klubu. Měl jsem to štěstí, že se mi to podařilo dvakrát ve městech, kde nikdy nebyli první. A když je něco poprvé, tak vám každý poví, že to je nejlepší. Jsem ateista, ale za toto děkuji hokejovému pánu bohu, že jsem to mohl zažít. V Plzni jsem měl práci rozdělanou víc systémově, zažil jsem i neúspěchy, kdy nám v tabulce sebrali dvacet bodů. V Litvínově jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Nebudu si dávat zásluhy, v klubu byli a jsou jiní kluci už hromadu let. Společným jmenovatelem obou úspěchů byly i klubové legendy. Martin Straka s Jardou Špačkem v Plzni a Jirka Šlégr s Martinem Ručinským v Litvínově jsou srdcaři, kteří si za úspěchem neskutečně šli, a ostatní se k nim přidali. Obzvláště Stráča byl hokejová učebnice, nejlepší hráč, jakého jsem kdy viděl. A také vynikající člověk. Úžasné zážitky.

Ve statistikách máte i jeden start za kazašskou Karagandu v ruské nižší lize VHL. O co šlo?
To bylo právě mezi angažmá v Plzni a Litvínovem. Ve škodovce končilo hodně hráčů včetně Martina Straky nebo Tomáše Vlasáka, chystala se obměna kádru. Mně skončila smlouva, byl jsem volný hráč. Zároveň jsem byl těsně pod hranicí, kdy tabulková cena hokejisty mnohonásobně klesne. Takže pro mě nejhorší situace. Nesehnal jsem nic v extralize, protože jsem měl zdravotní problémy a platit tabulky a pak ještě smlouvu, toho se spousta klubů bála. Věděl jsem, že ještě potřebuji hrát na nejvyšší úrovni, tak jsem šel do Karagandy, která rok předtím vyhrála nižší ruskou soutěž VHL. Trénoval je Dušan Gregor, jenž se posunul do KHL. Nabídli mi dobré podmínky, zázemí, stadion byl skvělý. Šlo nás tam asi osm importů. Tým měl ambice prvenství obhájit, tak jsem neváhal a podepsal smlouvu. Absolvoval jsem s nimi v podstatě celé tři měsíce přípravy. Byli jsme hlavně v Evropě, hráli se švýcarskými a německými týmy. Z deseti zápasů jsme neprohráli ani jeden. Příprava jak lusk. Byl jsem velice mile překvapený, jakou jsme měli kvalitu. Po prvním soutěžním utkání, které jsme vyhráli 5:2, za mnou přišel manažer, abych šel s penězi dolů o čtyřicet procent.

Co následovalo?
Pak jsem se dozvěděl, že trenér s manažerem si tam tahali svoje hráče, ze kterých měli peníze. Takže nás potřeboval vystrnadit a z původních osmi importů to dokončil jediný a to druhý gólman. Postupně jsme podlehli všichni. Ale to, co mi tam dělali, když jsem odmítl srážku platu, snad ani nemá smysl popisovat. Vytvářeli na mě psychický i fyzický nátlak, abych smlouvu porušil nebo od ní odstoupil. Sebrali mi pas, vyhrožovali, že neuvidím celý rok rodinu. Se dvěma bágly mě vyhodili z ubytovny. Zůstal jsem na ulici a nevěděl, kam mám jít. Neměl jsem ani peníze, abych si celou dobu platil nějaký hotel. Fantasticky se ke mně zachovali fanoušci klubu, kteří chodili na každý zápas. Nabídli mi volný byt po dceři, která šla studovat do Astany. Byl jsem neskutečně šťastný, že mám nějaké zázemí, protože jsem každý den musel chodit na tréninky a klub hledal kličky, aby mi mohl dát pokutu, kdybych něco porušil. Dávali mi neskutečné čoudy, dopoledne mě drtili na ledě, po obědě jsem s desetikilovými činkami dělal schody až do omdlení. Pak mi řekli, že ve tři hodiny pojedu Cooperův test, který mám ve smlouvě. A když ho nezaběhnu, půjdou procenta z platu dolů.

Můžete přiblížit, co je Cooperův test?
Za dvanáct minut musíte uběhnout určitý počet kilometrů. Musel jsem ho běhat tři týdny v kuse. Samozřejmě někdy ho zaběhnete, ale nejde to zvládat každý den. Trenér byl diktátor, řval po mně se stopkama v ruce, na rozcvičku mi dával dvacet koleček doprava, dvacet doleva. Každý trénink jsem si musel natáčet, aby mě nemohli napadnout, že jsem porušil smlouvu. Zástupce hráčské asociace z Moskvy mi tvrdil, že to řeší, že se o mě postarají, že mě nemůžou takhle drtit, ale za tři týdny se nestalo nic. Byl jsem hodně psychicky strhaný. Věděl jsem, že jakmile mi vrátí pas, tak jim to podepíšu a chci jít domů. Tak jsem za nimi zašel, borci se mi vysmáli, že tady jsem v Kazachstánu a budou si se mnou dělat, co chtějí. Nikdy jsem nebyl tak šťastný, že jsem doma, jako když jsem s holým zadkem přistál v Bratislavě. Nebudu dělat hrdinu, v Karagandě mi nebylo do zpěvu. V dnešní době se tomu říká zajímavá zkušenost. Zkrátka i takové dny jsou. Byl jsem teda hodně dobře natrénovaný, ale nějaká šedina mi z toho zůstala. Jsem nadosmrti vděčný Litvínovu, že mi pak dal šanci.

Kdy jste měl jasno, že se vrátíte do Vsetína?
Chtěl jsem co nejdéle hrát na nejvyšší úrovni. Mezi extraligou a druhou nejvyšší soutěží jsou velké rozdíly. Situace se před třemi lety vyvinula tak, že bych musel jít někam na zkoušku a o místo se poprat. Měl jsem už nějakou historii zranění, nedávalo mi to až takový smysl. Zároveň jsem měl vždy sen hrát doma. Člověk se vyspí ve své posteli, je s rodinou. Na Vsetíně se cítím doma, považuji se za polovičního Valacha. Lákalo mě být tady, protože jsem věděl, že na Lapači jsou nejlepší fanoušci a atmosféra. Kdo tady dlouhodobě nehrál, ten to nezažije. Věděl jsem, že lidi na hokej chodit budou a tým se bude formovat tak, aby se hned v první sezoně jako nováček první ligy dostal do play-off. Navíc bych byl v jednom týmu se švagrem. Hodně aspektů se složilo do jednoho celku a podepsal jsem zpátky na Vsetíně.

Překvapila vás Chance liga v něčem?
Že je rychlá a taková ulítaná. Osobně se mi hrálo lépe v extralize, protože už jsem na ni byl zvyklý. Věděl jsem, jaký hokej který tým hraje, jací jsou hráči soupeře… Za těch šestnáct let jsem to měl v krvi a věděl, jaký držet systém. Hráči jsou v extralize zkušenější, podrží si puk, takže se vám nevrátí hned zpátky jako bumerang. V první lize až takový řád není a v tom to pro mě bylo těžší. Honit kluky po ledě v šestatřiceti letech už nebylo úplně nejlepší. A samozřejmě když přijedete do Mostu, Benátek nebo Kadaně, kde je na stadionu padesát lidi, bojujete trochu sám se sebou. V hlavě se snažíte nic nepodcenit a být dobře nachystaný.

Před dvěma lety jsem ve vsetínském dresu ukončil bohatou hráčskou kariéru. Bylo to těžké rozhodnutí?
Celou poslední sezonu jsem se trápil, měl jsem utržený hamstringový sval. Když jsem si šel po ochozech stadionu zaběhat, vypadal jsem jako postižený. Já tu nohu ale fakt nedokázal ovládat, byla jako cizí předmět v těle. Paradoxně na ledě jsem se cítil lépe než při běhu, protože klouzavý pohyb mi tolik nevadil. Ale ten hamstring mám zrasovaný slušně. Byl o polovinu slabší, tak jsem to tam šmajdal na jedné noze a nebylo to ono. Nehrál jsem dobře a těšil se na léto, až se dám dohromady a budu moci hrát zase svůj hokej. Po sezoně se to ale vyvrbilo tak, že mi klub nabídl pozici kondičního trenéra. Došlo mi, že za rok nebo za dva bych stejně řešil, co budu dělat po hokeji. Žádný plán B neexistoval. S odstupem času musím říct, že jsem za tu šanci rád. Jsem klubu vděčný, že mi nabídl práci. V mnoha případech to dopadne tak, že po vás neštěkne ani pes. Když jste aktivní hráč, lidi vás poplácávají po ramenou, ale po kariéře je to pryč, nikdo vám nepomůže. Samozřejmě není možné se postarat o každého hráče, Vsetín má tolik legend, že by klub musel být nafukovací, aby každého upíchl na nějakou pozici. Proto jsem byl mile překvapený, když taková nabídka přišla. Dělám to, co mě baví, jsem v kontaktu s klukama a můžu jim předávat zkušenosti. Mám dva syny, kteří hrají hokej, takže bych se tady stejně motal. V tomhle je to dobré, že jsem z dění nevypadl a musím opravdu klubu poděkovat za šanci, kterou mi dal.

Jaké byly začátky v nové profesní etapě?
Jsem vyučený elektrikář s maturitou, školu jsem při hokeji zvládl v pohodě. Ale začít v osmatřiceti letech a s rodinou studovat dálkově vysokou školu, to už bych asi nedal. Snažím se k práci přistupovat zodpovědně, vzdělávám se, jezdím po kurzech. A cítím se silnější v kramflecích, než na začátku. Nedávno jsem byl třeba osm dní v Praze na mezinárodním kurzu, který mi doporučil Ondra Ježek z Litvínova. Zažil jsem výborné kondičáky jako byl on nebo Marián Voda. V začátcích jsem hodně spolupracoval s Hynkem Frömelem, který nám ještě jako hráč chystal letní přípravu. Vždycky něco po konzultaci se mnou nachystal. Když se na něco potřebuji zeptat, volám jemu nebo Hance Bubníkové. Ta mi hodně pomohla především s trénováním mládeže, protože něco jiného je připravit tréninkový plán pro děti a pro dospělé. Vyzařuje z ní obrovská energie, kdykoliv ji zavolám, je otevřená a ochotná pomoct. Všichni tihle kondičáci mají přede mnou náskok několika desítek let, snažím se od nich něco přiučit. Je to o celoživotním vzdělávání, člověk se učí v každém věku, i když to do hlavy neleze tak snadno jako v mládí. Chci se v tom nadále vyvíjet a zlepšovat.

Ačkoliv suchá příprava je ve Vsetíně společná, k hráčům přistupujete do jisté míry individuálně, že?
Máme cvičení, která by měli zvládnout všichni. Když vím, že je nějaký hráč například po operaci kolena, nabídnu mu alternativu, která je pro něj schůdná. Zkušení hráči už vědí, kde je tlačí bota, v tomhle problém není. Zejména ti mladší by se měli učit, jak se to správně dělá. V dnešní době se hodně dbá na techniku provedení a rozsah pohybu. Když je sval zkrácený, nemůže využít sílu, na kterou má potenciál. Většinou dám ke skupince mladších hráčů některého ze zkušených a jsem jim k dispozici. Snažím se jim vysvětlit, předvést a případně opravovat u jednotlivých cvičení. Také se různě upravují váhy. Je pravda, že příprava hokejistů se v tomto ohledu individualizuje.

Takže už to není jako pověstné společné přípravy před třiceti lety…
Přesně tak. Cílem totiž není jenom dostat hráče do co nejlepší fyzické formy, ale také to, aby zůstal co nejdéle nezraněný. Hokejista musí být připravený tak, aby na ledě zvládal střety, nárazy a aby jeho tělo dokázalo vybalancovat i nekontrolovatelné pohyby, ke kterým dochází. Je to trochu alchymie, ale zase bych z toho nedělal úplnou vědu. Základ je vždycky ten, zda hráč chce být ve formě, nebo nechce. Každý si musí sáhnout do svědomí, jestli udělá šest, nebo osm opakování. Hráči pro to v rámci svých možností musí udělat maximum a já jsem tu pro ně.

Oba vaši synové hrají za mládežnické výběry Vsetína. Jdou ve vašich šlépějích?
Nijak jsme je do toho se ženou netlačili. V době aktivní hráčské kariéry jsem se cítil přehokejovaný, tak jsem tajně doufal, že alespoň jeden z nich si najde jiný sport. Samozřejmě ale vidí tátu v kabině, chodili se mnou na led na děkovačky po zápase. Ten starší je úplný fanatik, mladší je spíš salámista. Dali se na hokej, je to jejich volba, která samozřejmě obnáší obrovskou celoživotní dřinu. Říkal jsem jim, že to pak budou muset zvládnout sami. Ale vnímám to jako plus. Jakýkoliv kolektivní sport s sebou přináší pozitivní věci. Ať už je to kamarádství, dochvilnost, samostatnost, disciplína nebo schopnost fungovat v kolektivu. Hokej mi dal všechny tyto úžasné věci a jsem rád, že je zažijí i mé děti.

banner pod článkem
×
Dnes v 17:30 | Muži
VHK ROBE Vsetín
HC Dukla Jihlava
×
Dnes v 12:15 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
HC Meteor Třemošná