Adam Gajarský: Těším se na vsetínské fanoušky, chci být platný pro tým

Vsetínští hokejisté se začali připravovat na novou sezonu. Na konci úterního tréninku se z hloučku hráčů ozval uznalý potlesk. „Tentokrát to bylo o něco náročnější než první den. Ale není čas ztrácet čas,“ usmívá se útočník Adam Gajarský, nová akvizice Valachů. Rodák z Kroměříže působil od sedmé třídy v Kometě Brno, poslední dvě sezony oblékal dres Chicago Steel a Fargo Force v americké juniorské soutěži USHL. Na Lapači chce naplno prorazit mezi seniory.

Jak probíhá vaše aklimatizace?
Přijel jsem v neděli, ubytoval jsem se na bytě s Kubou Jenáčkem. V pondělí jsem se byl projet na kolečkových bruslích po cyklostezce směrem na Janovou. Prošel jsem si město, abych věděl, jak to tady vypadá. Zatím jsem naprosto spokojený.

Jak se zrodil váš přesun na Valašsko?
Poslední dvě sezony jsem odehrál v Americe. První rok byl hrozně těžký. Myslím, že každý Evropan to má v takové situaci těžké, protože není zvyklý na tak velkou konkurenci. Na každé místo čeká pět šest hráčů, a jakmile ho jeden pustí, ten za ním už ho nepustí nikdy a v životě se přes něj nedostanete. Měl jsem možnost se tam ještě tento rok vrátit, ale po debatách s agenty jsem usoudil, že je načase, abych přešel z juniorského hokeje do dospělého. Pak přišla nabídka ze Vsetína, proti kterému jsem hrál v minulosti za Třebíč. Vím, jaký hraje Vsetín hokej, a myslím, že mi to není cizí. Těším se také na skvělé fanoušky.

Co ještě o Vsetínu víte?
V období karantény jsem v televizi sledoval reprízy finále extraligy, kdy ve Vsetíně hráli Pavel Zubíček nebo Libor Zábranský. Tuhle éru znám, vím, že se tehdy Vsetínu velmi dařilo. Klub byl na špici a chtěl bych, abychom jej tam znovu vrátili.

Hrála roli i skutečnost, že pocházíte z nedaleké Kroměříže?
Tím, že jsem byl dva roky v Americe, jsem si zvykl fungovat sám. Ale to, že mamka bydlí jenom čtyřicet minut o Vsetína, je jenom plus. Je hezké, že můžu na víkendy jezdit za rodinou nebo oni za mnou. Je super, že nemusím čekat rok, abych je viděl.

Co vám dala americká zkušenost?
Naučil jsem se tam jazyk a osamostatnil se. Obrovská konkurence mě naučila trenérům dokazovat, že na to mám a své místo si pořád zasloužím. A že nesmím v ničem nepolevit. Protože pokud v něčem polevíte, vyberou si jiného. Chtějí od vás každý den vidět sto procent.

K juniorské soutěži tam přistupují vyloženě profesionálně, že?
Hokej se tam bere profesionálně a všichni k tomu tak přistupují. Třeba na zápasy jsme museli chodit v oblecích. V průměru na nás chodilo tři a půl tisíce diváků. Na Sioux Falls, tým s nejvyšší návštěvností v lize, jich v průměru chodilo osm tisíc. Mají neuvěřitelný zimák, něco jako O2 arena v Česku.

Dá se USHL přirovnat k nějaké tuzemské soutěži?
Tím, že se tam hraje na menším hřišti, je hokej v USHL mnohem rychlejší. Je to víc o bruslení. V podstatě je to úplně jiný hokej. Hrát na malém a velkém hřišti to jsou úplně jiné hokeje. Kluci, kteří hrají USHL, jsou na tom velice dobře fyzicky.

A co zima, která je v Severní Dakotě opravdu tuhá?
Ta byla šílená. Klidně minus třicet nebo čtyřicet stupňů. Když jsem vyšel z domu, měl jsem sníh po pás. Zároveň tam byla nejdelší zima, jakou jsem kdy zažil.

Před odchodem do Ameriky jste od sedmé třídy působil v organizaci brněnské Komety. Jaká to byla etapa?
Byla to životní zkušenost. Potkal jsem majitele klubu pana Zábranského, který mě vychoval v to, co dnes jsem. On je jako můj druhý táta, staral se o mě neskutečným způsobem. Za to všechno mu moc děkuju, protože nebýt jeho, nehrál bych dnes hokej. Doma jsem to měl vždycky takové složitější a on mě srovnal. Na Brno vzpomínám hezky, protože jsme tam hráli o nejvyšší příčky. Jsem ten typ, který když prohraje blbý ping pong, tak je naštvaný. Soutěživost ve mně je a to mi v Kometě vyhovovalo.

Šanci jste dostal i v extraligovém A-týmu, při premiéře vám bylo šestnáct let. Jaké bylo sedět v jedné šatně s hráči jako Martin Erat, Marek Kvapil nebo Ondřej Němec?
Určitě to bylo super, hrozně moc mi to dalo. Hlavně zkušenosti, když jsem viděl, jak se takoví kluci připravují, trénují. Učil jsem se od nich profesionalitu. Myslím, že mě to svým způsobem připravilo na Ameriku, protože tam jsou už v juniorce profesionálové, kteří se chovají, jakoby to byla jejich práce.

Také jste několikrát nastoupil v utkáních Ligy mistrů, vzpomínáte?
To byla další velká zkušenost. Aspoň jsem viděl, jak na tom jsou kluci ze Švédska, Finska nebo Švýcarska. Vybavuji si druhé osmifinále z podzimu 2017 proti švýcarskému Zugu. Jeli jsme tam především my mladí, zatímco Zug nastoupil v plné sestavě. Čekalo se, že dostaneme velkou bídu, ale vyhráli jsme 5:2 a postoupili do čtvrtfinále. To byl velký zážitek. Pamatuji si i utkání ve švédském Malmö, kam přijelo snad dva tisíce lidí z Brna, nebo proti finskému KalPa Kuopio.

Jak zní vaše osobní ambice do nové sezony?
Vybojovat si místo v sestavě a být platným hráčem pro tým.

Fotografie uvnitř článku: Anděla Trötzmüllerová, Jiří Grulich