Valášek rád viděl bývalé svěřence, Tomek se snažil improvizovat

Sobotní exhibici si užíval. Rád uviděl své někdejší svěřence a dočkal se i potlesku tribun ve stoje. Z trenéra Horsta Valáška, jednoho ze strůjců historického postupu Vsetína do nejvyšší soutěže, sálala po utkání spokojenost. „Jsem moc rád, že se mužstvo až na pár výjimek sešlo kompletní. Kluci znovu prokázali, že vedle hokejových dovedností mají i srdce a vůli. Vím to už od roku 1993, kdy jsme šli všichni za společným cílem,“ řekl Valášek.

Jednasedmdesátiletý rodák z Kravař si utkání „svého“ týmu ze sezony 1993/94 proti současnému celku VHK pochvaloval. „Těší mne, že se něco takového zrodilo. Zatím je totiž výjimka, když Vsetín vzpomíná na své hokejové úspěchy. Přitom město začalo být díky tomuto sportu na očích a každý si ho s hokejem hned spojil,“ vykládal po závěrečné siréně, kdy na ukazateli skóre svítil stav 8:3 pro tým legend.

Pravda, v sobotu o výsledek vůbec nešlo. Tým s Romanem Čechmánkem v brance však nechtěl dát svoji kůži lacino a hokejové momenty si užíval. „Protihráčům jsme se nemohli rovnat fyzicky. Museli jsme hrát nějak jinak, chytře. Tak jsme zkoušeli třeba dlouhé přihrávky za obranu,“ usmíval se někdejší útočník Michal Tomek, který stál na bruslích poprvé po dvou letech. Naposledy je obul rovněž na Lapači - v zápase, kterým se loučil jeho spoluhráč Miroslav Barus s kariérou.

„Snažili jsme se, aby to bylo tak, jako před lety. Ale museli jsme improvizovat. To víte, když netrénujete, síly docházejí. Víceméně jsme se tam jenom klouzali,“ vykládal Tomek. „Jsme rádi, že jsme utkání zvládli a snad diváky pobavili,“ řekl účastník týmu, ve kterém kromě hosta Radima Tesaříka nebyl už ani jeden aktivní hokejista.

Ke cti legendám tedy budiž fakt, že všechny dohrály utkání až do konce. Nikdo se nezranil ani nemusel zápas skrečovat „Každý ví, co si ve svém věku může na ledě dovolit,“ věděl Valášek. „Nikdo z hráčů ale neodstoupil. Dokonce ani Radim Raděvič, který už má nějaké to kilo navíc,“ usmál a pokračoval: „Myslím, že Čechmánek, Tichý nebo Jaškin, kteří patřili v roce 1993 k těm mladším, by dnes klidně mohli pořád hrát druhou nejvyšší soutěž,“ pronesl. „Hokejový věk se totiž prodlužuje. Zatímco dříve - po vzoru ruského kouče Tarasova - byl hokejista v sedmadvaceti letech pomalu na odpis, dnes do nejlepších let dozrávají hráči kolem čtyřicítky. Podívejte se na Straku nebo Vlasáka. V loňské sezoně to byli nejlepší hráči extraligové Plzně,“ zamyslel se.

Hráči legendárního týmu ze sezony 1993/94 i jejich trenér odjížděli z Lapače spokojeni. „Znovu jsme se viděli a povykládali si. Jsem rád, že se něco takového zrodilo. Neměli bychom totiž myslet jen na to, co denně řešíme a prožíváme, ale i na to, co se nám už podařilo,“ uzavřel Valášek.

Snad tedy jeho příští setkání s osudovým týmem proběhne dříve, než za dalších dvacet let.