První titul? Bylo to jako vyhrát mistrovství světa, říká ve velkém prosincovém rozhovoru Rostislav Vlach

Se Vsetínem zažil téměř všechno. Coby kapitán dovedl klub do extraligy, kterou celek z Valašska hned v prvním roce opanoval. Také díky jeho legendárnímu gólu v prodloužení, kterým Rostislav Vlach rozhodl finálovou sérii se Zlínem. Jako trenér byl u konce Vsetína v nejvyšší soutěži. Nejprve se svými svěřenci zvládl barážové boje s Ústím nad Labem, vyloučení v roce 2007 ale zabránit nedokázal. „Klub tehdy nemohl naskočit ani do první ligy, což bylo pro oddíl dost kruté,“ vzpomíná dnes osmačtyřicetiletý trenér zlínských hokejistů.

Právě ve Zlíně dělal Vlach první hokejové krůčky. Podílel se na postupu do extraligy a kromě dvou let, strávených na vojně v Jihlavě, vydržel v Baťově městě až do roku 1990. Po otevření hranic se vydal na tři roky do Finska a Německa. Dohrát kariéru, jak sám říkal. Když se vrátil, bylo mu třicet. Zatímco jeho vrstevníci končili s hokejem, Vlach se teprve chystal napsat nejzářivější kapitolu kariéry. Stanul u zrodu zlaté valašské dynastie a pro mnohé se stal symbolem vsetínského zázraku devadesátých let. Velkolepou jízdu, započatou postupem do extraligy v roce 1994, korunoval Rostislav Vlach o dvanáct měsíců později. Na ledě mateřského klubu, který o něj nestál, rozhodl o premiérovém titulu pro Vsetín: V prodloužení čtvrtého finálového duelu mezi Vsetínem a Zlínem sebral na brankou domácímu obránci Kowalczykovi puk a procedil jej mezi betony překvapeného gólmana Kameše. Zlatá éra Vsetína právě začala.

K rozhovoru jsme se sešli na místě činu, ve Vlachově kanceláři na zlínském Zimním stadionu Luďka Čajky. Toho samého Luďka Čajky, který byl Vlachovým nejlepším kamarádem. A od jehož tragické smrti uběhlo letos v lednu dvacet let. .

Možná to není úplně citlivé takhle na začátek, ale to výročí se nabízí. Vzpomněl jste si letos na Luďka Čajku?
Vzpomenu si každý rok v lednu. V tomhle měsíci se to Luďkovi stalo. Byli jsme velcí kamarádi a s jeho manželkou Renatou naše rodina dodnes udržuje dobré vztahy. Ona teď sice bydlí asi půl roku v Brně, takže je trochu vzdálenější, ale stále na sebe máme telefon. Několikrát jsme za ní s ženou byli a chodíme i k Luďkovu hrobu. Jeho tragická smrt byla bez jakékoliv diskuze nejtemnější zážitek mé kariéry.

Rostislav Vlach » Narodil se 3. července 1962 v Přerově » Je odchovancem Zlína (resp. Gottwaldova), se kterým v roce 1980 postoupil do nejvyšší soutěže » Během vojenské služby v Jihlavě získal s Duklou dva mistrovské tituly (1983 a 1984) a legendární Spengler Cup » Tři roky strávil v zahraničí, v letech 1990 – 1993 hrál ve Finsku a Německu » Do Vsetína přišel před sezónou 1993/1994. S valašským klubem postoupil do extraligy a získal tři mistrovské tituly » Zlatou medaili vybojoval i s mateřským Zlínem (2004) a slovenským Zvolenem (2001) » Za reprezentaci hrál na olympiádě v Calgary 1988, Kanadském poháru 1987 a ve sbírce má i bronzové medaile z MS 1987 a 1997

Lidé mají tendenci zážitky kotvit místně. Byl jste od té doby v Košicích?
Byl jsem tam, když jsem hrával a trénoval na Slovensku. Ten stadion je předělaný, z toho původního mnoho nezbylo. Ale vždycky si vzpomenu, že právě tady se to Luďkovi přihodilo. Člověk těžko zapomíná.

Evropa na to konto zavedla tzv. Čajkovo pravidlo, které upravilo definici zakázaného uvolnění. Proč si myslíte, že NHL se tomu stále brání?
Myslím, že NHL je specifická a těch rozdílných pravidel je tam víc. Včetně zakázaného uvolnění. Evropa se snaží dosáhnout nějakého konceptu, aby se v každé zemi nepískalo jinak. To si myslím, že je správné. S NHL ale těžko budeme nějak bojovat nebo soupeřit. Myslím, že právě ta celková rozdílnost od Evropy je důvodem, proč tam i zakázané uvolnění posuzují jinak.

Měla Čajkova smrt vliv na to, že jste Zlín po sezóně opustil a na jaře 1990 zamířil do Finska?
Určitě ne. Angažmá v zahraničí jsem plánoval už před Novým rokem. Já a Tonda jsme byli už v prosinci částečně dohodnutí, že bychom po sezóně odešli do finského Joensuu. Luďkova smrt na tohle neměla vliv. Spíš to byla škoda pro něj, protože i on měl nabídku z venku a to rovnou z NHL. Vypadalo to, že by tam po sezóně zamířil. Přístupem a výkonností na to měl a moc mě mrzelo, že na to nedošlo. Luděk dřel, odříkal si a tahle tragédie to všechno zhatila.

Ve Finsku Čechy dobře znali. Dobré jméno našemu hokeji tam udělali Šindel s Rusnákem. Měli jste díky tomu situaci nějak ulehčenou?
Zmínil bych ještě Otu Janeckého. Nemyslím si, že bychom to měli přímo ulehčené. Spíš pro nás byla výhoda, že díky nim tam byl o české hokejisty zájem. Tehdy začal velký exodus na sever, z Česka tam odešlo snad deset hráčů. Byla to pro nás šance projevit se v zahraničí a angažovat se mimo Česko. Dostat se do Německa bylo složité, protože tam preferovali Kanaďany a Čechy neměli moc v oblibě. Finská destinace se nabídla a myslím, že jsme neměli špatné podmínky. Hokej byl dobrý a i život kolem něj byl velice příjemný. Bavil jsem se o tom s ostatními kluky, kteří ve Finsku hráli, a pro všechny bylo tamní angažmá velice příjemné.

Pomohlo vám, že jste měl k ruce parťáka Antonína Stavjaňu?
Ve dvou je to vždycky lepší. Když člověk v cizině není sám, může se poradit, debatovat. Dobré bylo i to, že jsme tam nebyli sami dva, ale i s rodinami. Přece jen - sezóna je dlouhá a být tam celou dobu sám…

Už jenom kvůli té tmě venku, že?
No jak se to vezme! Během léta bylo třeba o půlnoci světlo až šero, zatímco v zimě byla tma skoro furt. Byli jsme asi ve středu Finska, kde se v devět ráno rozednívalo a ve dvě odpoledne stmívalo. Ale na severu to bylo daleko extrémnější. Třeba v zimě se v Oulu v jedenáct rozednívalo a v jednu už byla zase tma. A mezitím bylo takové přítmí. V zimě to tam bylo dost depresivní. Rozhodně depresivnější než třeba na jihu v Helsinkách. Léto bylo daleko příjemnější. Na druhou stanu byla ve Finsku krásná bílá zima, hodně sněhu bez chemikálií. Finové se k přírodě chovají úplně jinak, než lidé u nás v Česku.

V Joensuu jste strávil dvě sezóny, během kterých jste s jednaosmdesáti body stihl vyhrát kanadské bodování druhé nejvyšší finské soutěže a postoupit s týmem do SM-Ligy. Další zahraniční angažmá v německém Gerestriedu ale nebylo zdaleka tak úspěšné, že?
Když jsem se vracel z Finska, bylo mi třicet. V té době hráči tohohle věku končili aktivní kariéry. Říkal jsem si, že jeden dva roky si ještě zahraju a pak si budu muset hledat nějakou novou náplň života. Kývnul jsem na nabídku Gerestriedu, protože jsem si říkal, že pro mne nic perspektivnějšího už asi nebude. Hodně jsem se sice rozmýšlel, ale šlo tam i o peníze. V té době hokejisté moc nevydělávali. Měli jsme třeba vyšší platy než běžný člověk, ale nebylo to tak, že bychom se zabezpečili na celý život. Takže nepopírám, že v odchodu do Gerestriedu hrály roli i peníze. Ale situace se pak vyvinula jinak. Došlo mi, že bych mohl hrát kvalitnější soutěž a po sezóně jsem zpětně uznal, že tahle štace byla chyba. Ale to jsem samozřejmě nevěděl, že ta moje kariéra bude ještě tak dlouho pokračovat.

Není to paradox, že jste si tehdy ve třiceti připadal starý a dnes hokejisté hrají klidně do čtyřiceti? Mladíci pak končí v 1. a 2.lize, nebo utečou do zámoří.
Je to samozřejmě trochu složitější. Kluci jsou dnes mnohem větší profesionálové než byli hráči v době, kdy jsem já s hokejem začínal. Pro ty tehdejší byl hokej doplňkový sport, nebrali to jako nějakou kariéru. Věděli, že do zahraničí nemůžou. Hráli nejvyšší soutěž a to jim stačilo. Neměli takovou motivaci jako dnešní mladí hráči, kteří mají možnost jít do NHL, do Ruska, Švédska.. Nejsou limitování žádnou věkovou hranicí ani výkonností. Navíc kluci se dnes o sebe daleko více starají. Pracují na sobě daleko více, než tomu bylo zvykem dřív. I nové tréninkové metody přispívají k tomu, že hráči vydrží daleko déle. Udržují si vysokou výkonnost a jejich hra není jenom o zkušenostech. Několik příkladů bych mohl jmenovat. Někteří mladí jsou ale nedočkaví a někdy zbytečně brzy utíkají pryč. Výkonnost starších hráčů je dobrá, oni si jí hledí a samozřejmě za to mají i dobré peníze.

ROSTISLAV VLACH VOL.1: „Já jsem si s ním dobře rozuměl. Bylo to dáno i celkovou atmosférou v mužstvu. Samozřejmě tam byli nějací lídři, ale my jsme nikdy situaci neřešili tak, že bychom na někoho křičeli nebo že bychom se nějak povyšovali. Já to chtěl strhnout spíš herně a myslím, že Jirka taky.“

Pamatujete si na první kontakt se Vsetínem, když za vámi do Gerestriedu přijeli Roman Zubík s Vojtěchem Mařákem?
Samozřejmě. Tenkrát jsem to bral trochu s rezervou, ani jsem lidi ze vsetínského hokeje neznal. Roman tehdy přijel do Německa v bavoráku…

Chtěl se předvést, jo?
No, asi jo (směje se). V té době asi měl peníze, ale jak říkám, já to bral s rezervou. V té době byl boom novodobých podnikatelů, kteří zbohatli, měli první milion a dělali velká ramena. Vsetínským zástupcům jsem říkal, že s tím tak nějak počítám, ale spíš jsem si hledal nějaké jiné zahraniční angažmá. Vsetín jsem měl spíš v záloze. Neměl jsem to tak, že bych přišel z Německa a hned se hlásil ve Vsetíně. To přišlo až později. Nevěděl jsem, jak to tam bude vypadat a fungovat. Věděl jsem jen, že se tam skládá nový tým a že vedení lanaří i trenéra Horsta Valáška. Pak se to tak nějak odvíjelo, až jsem zvážil všechna pro a proti. Je pravda, že třeba manželka mě od toho odrazovala. Ale podle toho, jak se to vyvíjelo, jsem si řekl, že by to mohlo být dobré. Navíc jsem měl jednatřicet, věděl, že roky ubíhali a pořád jsem byl přesvědčen o tom, že v nejbližší době budu končit. Vsetín byl relativně blízko, tak jsem na to nakonec kývl.

Jakým způsobem jste tehdy komunikovali?
Mobily tehdy nebyly, ale doma jsme měli telefon. Nakonec i Horst pochází ze Zlína, takže ten kontakt byl takový bližší. I Roman Zubík se o to dost zajímal, protože to byla jeho vize. Bylo to nadlouho, ale postupně došlo k tomu, že jsem se rozhodl: půjdu do toho.

Nepovažujete tak trochu za zázrak, co všechno se vám podařilo?
Myslím, že je to rozhodně výjimečná situace. Jen se podívejme do historie našeho hokeje. Úspěšné období zaznamenala v minulosti brněnská Kometa, když vyhrála jedenáct titulů, a Jihlava. Ta byla ale velmi specifická, protože si vojenský klub stahoval nejlepší hráče. To, co se podařilo nám, byl jeden z takových těch větších zázraků. Samozřejmě spousta lidí řekne, že do Vsetína všichni chodili jenom za peníze. Myslím ale, že to až tak pravda nebyla. Když jsme tam nastupovali, měli jsme dobré platy, ale nebyly to žádné přehnané sumy, jak si lidé často mysleli. Spíše šlo o shodu náhod. Mužstvo bylo také velice dobře poskládané. Byla v něm spousta zlíňáků, kteří nedostali angažmá v mateřském klubu, takže měli motivaci. Další kluci byli na hraně mezi extraligou a 1.ligou a měli motivaci se do nejvyšší soutěže probojovat, udělat si jméno. Věkově byli v týmu zastoupeni starší hráči, střední generace, i mladíci. A v neposlední řadě jsme měli velice slušného gólmana Romana Čechmánka. Víte jak to je. Když vedete 2:0, mužstvo je pak daleko klidnější, gólman je prostě základ. Svoji roli sehrála taky až šílená fandovská atmosféra. Zaujetí lidí bylo obrovské. To kluky motivovalo, chtěli prostě vyhrávat. I když mužstvo nebylo ze začátku silné a nedařilo se, postupnými výkony a motivací to vyvrcholilo postupem do extraligy.

Z dnešního pohledu to vypadá jako idylické období. Ve skutečnosti to ale musela být pěkná makačka, co?
Ono se jinak hraje, když člověk chce něco dokázat, ale prohrává a je na konci tabulky. To ho pak sráží. My jsme kromě toho začátku sezóny 1993/1994 vyhrávali, takže tu únavu a dřinu jsme snášeli docela dobře. Navíc jsme nebyli pod žádným tlakem, abychom do extraligy postoupili už v první sezóně. Vedení si to namalovalo tak, že by se mohlo postoupit do dvou tří let. Možná to byla výhoda. Kluci hráli uvolněně, bojovali. Výkon mužstva gradoval a vyvrcholil postupem do extraligy.

Tu jste ovládli hned v premiérové sezóně, kdy jste postupně dokráčeli až do finále proti Zlínu. Kde se podle vás ta série lámala? Bylo to po první porážce 3:6, která vás jakoby vrátila na zem, nebo bylo klíčové rozdělení mužstva na dvě části před čtvrtým zápasem ve Zlíně, kdy část mančaftu měla rozbruslení tam a část ve Vsetíně?
Myslím, že tam nějaký výrazný zlom nebyl. Play off je specifická samostatná soutěž s tím, že když vyhrajete nebo prohrajete první zápas, rozhodně není konec série. Měli jsme celkem zkušené mužstvo a nebyli jsme pod takovým tlakem. Zlín chtěl daleko víc, my mohli jen překvapit. A taky jsme překvapili.

Do historie vešla vaše branka z prodloužení čtvrtého zápasu, která Vsetínu zajistila premiérový titul. V té době to bylo velké téma, viďte?
Celé to finále bylo specifické. Vsetín a Zlín, to byli rivalové. Navíc ve vsetínském mužstvu nás byla snad polovina zlíňáků. A moje branka? Ta byla o štěstí. Když jsem se na tu situaci potom díval na videu, viděl jsem, že opravdu rozhodovaly milimetry.

Věděl jste, že má Kameš mezi betony mezeru, nebo jste to prostě zkusil?
Ne ne, to jsem prostě zkusil. Kameš v ten moment nebyl tak pozorný, podle mě si myslel, že kotouč má pod kontrolou obránce Kowalczyk za bránou. On měl ale hokejku nahoře a než ji dal dole, sebral jsem mu ho. Bylo čerstvě po úpravě ledu. Nešlo vyloženě o kaluž, ale o led, který ještě nebyl zmrzlý. Navíc bylo jaro, takže bylo docela teplo. Bohudík pro nás to dopadlo dobře.

V tu ránu se na vás sesypali spoluhráči. Uvědomoval jste si, co se vám podařilo?
Bylo to krásné… Bylo to jako vyhrát mistrovství světa. Akorát to bylo v Česku. Pro mě to bylo nepochopitelné a myslím, že se ani v historii extraligy nestalo, aby soutěž vyhrál nováček.

Potěšil vás rozhodující gól i z toho hlediska, že čárový rozhodčí Furmánek předtím ve třetí třetině přehlédl ofsajd, Zlín z něj vyrovnal na 1:1 a vy jste pro protesty dostal desetiminutový trest?
Bylo jedno, kdo rozhodl nebo nerozhodl. Že to bylo na mě, to byla spíše náhoda. My jsme tehdy byli velice kompaktní tým, měli jsme famózní partu. A to rozhodlo.

Jaké to bylo, zvednout nad hlavu mistrovský pohár na de facto domácím stadionu?
Sice se mi podařilo vyhrát titul dvakrát s Jihlavou, ale byl jsem tam tehdy dva roky na vojně. Byl to pro mne v podstatě cizí klub. Tohle bylo něco úplně jiného. Víc než polovina zimáku byla naštvaná na celý Vsetín, na jeho zlínské hráče včetně mne. Pro nás to bylo zase příjemné. Ani ne tím, že to bylo na zlínském ledě, ale proto, že jsme se Vsetínem udělali titul. Bylo jedno, jestli bychom to vyhráli se Zlínem nebo s jiným mužstvem. Pocit byl samozřejmě příjemný. Nevím, jestli se bude ještě někdy opakovat, aby nováček byl mistr.

ROSTISLAV VLACH VOL.2: „Prostě nebyl čas šrouby z kotníku vytáhnout, tak jsme si řekli, že to provedeme až po sezóně. Vyloženě jsem šrouby necítil, spíše jsem měl problémy s pohyblivostí kotníku, která byla omezená. Dopředu a do boku jsem kotníkem mohl hýbat pouze do určitého úhlu, víc mě to nepustilo.“

Ve Vsetíně jste patřil mezi hlavní lídry. Jak jste se snášeli s Jiřím Dopitou, když přijel jako posila z Německa?
Jirka byl vždycky bezproblémový kluk. Já jsem si s ním dobře rozuměl. Bylo to dáno i celkovou atmosférou v mužstvu. Samozřejmě tam byli nějací lídři, ale my jsme nikdy situaci neřešili tak, že bychom na někoho křičeli nebo že bychom se nějak povyšovali. Já to chtěl strhnout spíš herně a myslím, že Jirka taky. On je takový typ, že raději podpoří mančaft výkonem na ledě, než aby na někoho extrémně řval. A myslím, že stejný zůstal i do dnešního působení v Kometě.

Tehdy byla pověstná vaše hra jednou rukou. Kde jste k tomu přišel?
Asi to vyplynulo z mého stylu hry. Nikoho jsem tím nekopíroval. Vycházelo to z toho, že jsem byl spíš technický hráč a napadaly mě různé technické blbosti. Některé byly až přehnané, ale v té době se nehrálo až tak agresivně jako dnes, takže to mělo platnost. Teď se uplatňuje víc agresivity, hráči jsou silní a dobře bruslí. Asi by se to v těchto letech dalo těžko aplikovat v takové míře, v jaké jsem byl zvyklý já.

Kromě jiného jste byl ceněný pro finální přihrávku. Nemyslíte si ale, že často ty přihrávky byly až navíc?
Já myslím, že jo. Myslím, že jsem si tím určitým způsobem i škodil. Mohl jsem střílet víc branek. Je to ale dáno vždycky typem hráče, který se těžko předělává. Do nějaké míry se to dá nacvičit, ale pokud je někdo střelec, těžko ho naučíte nahrávat. A pokud je někdo nahrávač, stěží jej naučíte střílet z každé pozice. Když to budu ilustrovat na současném zlínském kádru, Jarda Balaštík je typický střelec a nahrávky mu až tolik nejdou. Má ale svoji úlohu a postavení k mužstvu. Vedle sebe má Petra Lešku, který mu to tam dává. Petr je typický nahrávač, ač by také mohl víc střílet. Je to vždy dáno typem hráče. Mně už na vojně říkal trenér Standa Neveselý, ať víc střílím, ale u mne to bylo asi tak dané. Měl jsem být nahrávač.

Mimochodem Stanislav Neveselý je původce vaší přezdívky Čada, že?
(směje se) Ano, ten to začal. Když byl Standa nervózní nebo rozrušený, pletl si hráče, které trénoval dřív. Když měli stejné jméno, jako jsem měl já s Rosťou Čadou z Brna, bylo to hned. Těch přezdívek bylo víc, ale tahle se mi ujala natrvalo.

Sezónu 1996/1997 jste odehrál se sešroubovaným kotníkem. To je jiné kafe, než když má hráč rýmu a poví trenérovi, že „to jde zkusit“, viďte?
Nebylo to až takové špatné. Konzultoval jsem to i s doktory. Prostě nebyl čas šrouby z kotníku vytáhnout, tak jsme si řekli, že to provedeme až po sezóně. Vyloženě jsem šrouby necítil, spíše jsem měl problémy s pohyblivostí kotníku, která byla omezená. Dopředu a do boku jsem kotníkem mohl hýbat pouze do určitého úhlu, víc mě to nepustilo. V některých fázích bruslení mě to omezovalo a vadilo i z hlediska toho, že se to pak odrazilo na zádech. Bolela mne a špatně se mi dýchalo. Ale nešlo o nějakou hrdinskou zásluhu. To ne.

Přesto jste se v té sezóně dostal až na mistrovství světa 1997 v Helsinkách. Bylo vám pětatřicet. Překvapila vás nominace?
Určitě. Za to můžu vděčit Ivanu Hlinkovi, který na mě vsadil a chtěl, abych tam jel. Dodnes si toho vážím a myslím, že i výsledek mužstva byl dobrý. Udělala se medaile a to je podstatné.

Ta medaile byla bronzová a vy jste k ní přispěl dvěma góly. Jeden jste v utkání s Kanadou (5:3) a druhý v souboji o bronz proti Rusku (4:3). Na turnaji jste navíc pro nedostatek beků jste nastoupil i v obraně. Jaké to bylo?
V obraně jsem nastoupil proti Francouzům. Měli jsme nějaké zraněné beky a trenéři zvažovali, kdo by se toho mohl zhostit. Nakonec vybrali mne. Řekl jsem, že ti zkusím. Bylo to trochu specifické, do té doby jsem sice v obraně už hrál, ale samozřejmě ne na takovéhle úrovni Myslím, že největší problém není pohyb nebo bruslení vzad, ale to, že útočník není zvyklý na postavení obránce v některých situacích a v jejich řešení. Není to jednoduše zvládnutelné. Spíš si myslím, že snesitelnější je, když by obránce hrál v útoku. Ale šlo o jeden zápas a nebylo to tak hrozné. Důležité bylo, že jsme vyhráli. A že se udělal bronz.

Když vedle sebe postavíte bronz z tohoto mistrovství, první titul se Vsetínem a třeba vítězství ve Spengler Cupu s Jihlavou v roce 1982, co je pro vás nejvíc?
Každá medaile je něčím specifická, každá medaile je úspěchem. Těžko to nějak žebříčkovat, že by tohle a tohle bylo cennější. Samozřejmě nejvyšší medaile je vždycky zlato z mistrovství světa. A potom každá medaile, z mezinárodní úrovně nebo z mistrovského titulu v domácí soutěži. Vítězství ve Spengleru mne potěšilo, vždyť od té doby se to žádnému českému mužstvu nepodařilo, ale beru to tak, že jsme na to zkrátka měli takový mančaft. Je to samozřejmě příjemné, ale není to žádný výjimečný mezník.

ROSTISLAV VLACH VOL.3: „Nakonec jsme se tedy dohodli ještě se Vsetínem, ale v té době to tam bylo už takové na hraně. Finanční situace tam nebyla dobrá a já ani neměl z té výlukové sezóny dobrý pocit. Spíše jsem se připravoval na to, že na jaře 2005 skončím.“

V roce 1997 jste toho stihl opravdu hodně, kromě šroubů v kotníku, třetího titulu Vsetína a bronzového MS jste se v půlce nové sezóny odebral na Slovensko. Přitom vsetínské mužstvo táhlo za čtvrtým titulem, vy jste si udržoval dobrou výkonnost…
Spíše naopak. Pro mě sezóna nezačala dobře a měl jsem výkonnostní výpadky. Nešlo mi to. S trenérem Zdislavem Tabarou jsme se o tom bavili, i on chtěl, abych hrál líp. Jedno utkání jsem dokonce nedohrál, myslím, že to bylo ve Vítkovicích. V té době mi volali ze Skalice, jestli bych k nim chtěl jít. Že mi to ve Vsetíně nešlo, byl podnět k odchodu. Říkal jsem si, že asi už opravdu nastala doba, kdy bych měl přepustit místo mladším. Roky utíkaly. Působení na Slovensku pro mě byla nová zkušenost. Nebylo to daleko od domova, ze Skalice jsem dojížděl skoro každý den. První rok se nám dařilo, uhráli jsme třetí místo, což byl pro klub obrovský úspěch. Druhá sezóna byla horší, začaly docházet i finanční prostředky. Takže se klub rozhodl pouštět dražší hráče pryč. Během čtvrtého roku ve Skalici o mne projevil zájem Zvolen a já s nabídkou souhlasil. A udělal jsem dobře, na jaře 2001 jsme získali mistrovský titul.

Načež jste se zase vrátil do české extraligy.
S tím jsem už vůbec nepočítal. Na Slovensku se mi dařilo a neměl jsem nějaké vážnější problémy se zdravím, což bylo hodně důležité. Bylo příjemné, že jsem si mohl kariéru ještě prodloužit. Hokej mě pořád bavil, pořád jsem měl motivaci. To je pro staršího hráče důležité. Aby chtěl ještě něčeho dosáhnout a nehrál to jenom kvůli penězům.

Takže slovenské angažmá ve vás znovu zažehlo novou jiskru?
Dá se říct, že ano. Po titulu se Zvolenem jsem měl nabídku, abych pokračoval. Ale zároveň se mi ozval vsetínský manažer Olda Štefl. Vsetín pro mne byla srdeční záležitost, takže jsem bez rozmýšlení kývnul. Chtěl jsem se vrátit a pomoct.

Nakonec jste ve vrcholovém hokeji vydržel ještě čtyři sezóny. Během té doby jste si „odskočil“ do Zlína pro titul (2003/2004), abyste kariéru zakončil na vsetínském Lapači po výlukové sezóně 2004/2005. Nebylo těžké po tolika letech pověsit brusle na hřebík?
Jak jsem říkal, musíte mít motivaci. V sezóně 2003/2004 jsme se Zlínem vyhráli premiérový titul a já si v té době myslel, že bych ještě jednu sezónu mohl pokračovat. Výkonnostně jsem na to měl, věřil jsem, že bych mužstvu mohl ještě rok pomáhat. Bohužel trenér Ernest Bokroš se rozhodl, že mě nechce. Další cesta pro mne znamenala buď skončil s hokejem, nebo zkusit ještě jiný tým. Nechtěl jsem nic v zahraničí ani nic, kam bych musel dlouho dojíždět. Nakonec jsme se tedy dohodli ještě se Vsetínem, ale v té době to tam bylo už takové na hraně. Finanční situace tam nebyla dobrá a já ani neměl z té výlukové sezóny dobrý pocit. Spíše jsem se připravoval na to, že na jaře 2005 skončím a budu dělat nějakou trenérskou práci.

Začal jste u juniorů, ale záhy přešel k A-týmu. Byl to boj, když se v posledních extraligových letech vždy k poslednímu lednovému dni provedl komplet výprodej a musel jste soutěž dohrávat s juniory, že?
To, že se pořád vyměňovali hráči, byla jedna věc. Ale horší byla neustálá finanční nejistota. Motivovat hráče, aby za takovýchto okolností podávali dobrý výkon, bylo dost těžké. Na druhou stranu: i když kluci neměli dva měsíce peníze, tak přesto hráli, bojovali a v baráži proti Ústí nad Labem zachránili extraligu. Smekl bych klobouk, protože takových hráčů je strašně málo. Kdyby to bylo v jiném klubu, tak… Z tohohle hlediska toho hodně vážím. I když kluci neměli peníze a nevěděli, jestli je vůbec dostanou, tak šli a bojovali. Co se dělo potom, to je samozřejmě jiná kapitola.

Jestliže postup do extraligy a jízda devadesátými lety byla zázrak, vyhraná baráž byla zázrakem č.2, souhlasíte?
Baráž není nikdy žádná slavnost. Nejde o nějaký pěkný hokej. Je to boj, válka nervů, zákulisních machinací. Právě proto jsem tehdy před kluky musel smeknout. Situace Vsetína byla taková, jaká byla. A že se vůbec baráž podařilo vyhrát… Zřejmě rozhodlo zdravé jádro našeho týmu. Bobo Stantien, Luboš Rob nebo Tomáš Demel, to byli všechno skoro vsetíňáci. Nesmím zapomenout ani na Sasu Hoviho, to byl také jeden z klíčových hráčů. Bylo to opravdu… strašně těžké.

ROSTISLAV VLACH VOL.4: „Každý je naštvaný, když je jeho klub poškozen. To vidíte dnes na Plzni nebo Boleslavi, kterým byly odečteny body v tabulce. Nevím, jestli důvody, které uváděla APK, byly nebo nebyly pravdivé. Těžko to ze svého hlediska posoudím.“

Útočník Marek Dubec si nedávno povzdechl, že kdyby se tehdy baráž prohrála, mohla být ve Vsetíně 1.liga. Tím, jak se vyvíjely další události, hraje dnes Vsetín druhou národní. Co si o tom myslíte?
V té době jsme ale nemohli vědět, jak to celé skončí. Byly náznaky, že to dopadne dobře. Těžko říct, jestli argumenty, proč byl Vsetín z extraligy vyloučen, byly pravdivé, nebo ne. Marek může mít pravdu v tom, že po případné neúspěšné baráži by ve Vsetíně mohla být aspoň 1.liga, ale on tam taky nemusel být vůbec žádný hokej. A kdyby to dopadlo dobře, mohla tam být nejvyšší soutěž. Vím, že v té době byl pro sezónu 2007/2008 nachystán generální sponzor, ale valná hromada APK rozhodla o vyloučení. Jestli byly její důvody oprávněné, nebo ne, to nemohu posoudit. Celé to bylo jakési divné.

V létě 2007 jste tvrdil, že jde o komplot českých klubů. A byl jste dost naštvaný…
Dnes s tím můžu těžko nějak polemizovat. Samozřejmě každý je naštvaný, když je jeho klub poškozen. To vidíte dnes na Plzni nebo Boleslavi, kterým byly odečteny body v tabulce. Nevím, jestli důvody, které uváděla APK, byly nebo nebyly pravdivé. Těžko to ze svého hlediska posoudím. Samozřejmě jsem byl naštvaný, protože jsem kvůli tomu přišel o práci. Vsetín nemohl naskočit ani do první ligy, což bylo pro oddíl dost kruté. Klub byl stoprocentně zničený, zlikvidovaný. Pro všechny, kdo v klubu pracovali nebo pro něj něco dělali, to byla rána do zad.

Nechci nějak polemizovat s vyloučením Vsetína, ale: Není zarážející, že totožný případ Mladé Boleslavi, který se vynořil nedávno, byl ukončen nějakou finanční pokutou?
Myslím, že jde o stejný případ. Malinko rozdílné je, že se na to přišlo v půlce sezóny. Nicméně pravidla jsou pravidla a jsou nějak nastavená. Už několikrát nebyla dodržena. Tak buď pravidla nebudeme dělat a budeme hrát, jak to vyjde a jak si to každý udělá, nebo se nastaví pravidla, která budeme všichni dodržovat a nebudou platit žádné výjimky. U nás je to tak ve všem. Jsou nastavená nějaká pravidla a většina lidí se snaží je nějak obejít nebo se z toho nějak vyvléct. Je to taková česká povaha, se vším vydrbat. Věci, které se mají dodržovat, se nedodržují. Pak jsou naštvaní všichni včetně postižených klubů, hráčů, vedení i fanoušků.

Rosťo, vy jste největší úspěchy v kariéře zažil ve Vsetíně, ale jste odchovancem Zlína a dnes tady i trénujete, Kde vlastně leží vaše hokejové srdce?
Těžko říct. Žiji ve Zlíně, hrál jsem tady, ale na druhou stranu jsem největší úspěchy zažil ve Vsetíně. Podělil bych to asi napůl. Je mi teďka samozřejmě líto, jak Vsetín dopadl. Je to svým způsobem velice hokejové město, kde lidi nemají kam jinam jít. Na hokeji jsou rádi, opravdu povzbuzují a jsou prostě fanoušci. Snaží se týmu pomoct. V době, kdy jsem ve Vsetíně hrál, fandili skvěle, férově. Každý vždycky říkal, že mu běhá mráz po zádech. Když je troška příležitosti, tak se do Vsetína zajdu podívat na 2.ligu. Rozhodně mi není jedno, jak to tam dopadlo. Vždycky se dívám na výsledky, jak hrál Vsetín. Zajímám se o tamní hokej a vím, co se tam děje. Na druhou stranu su ve Zlíně, kde jsem taky prožil kus hokejového života. Teď trénuji, což je pro mě výborná zkušenost a su rád, že mám práci.

Mrzela vás odmítavá reakce fanoušků na farmu Vsetína se Zlínem?
Je to složité. Dříve byla mezi Vsetínem a Zlínem obrovská rivalita, ale časem se to otupilo a nebylo to už tak vyhrocené. Mezi skalními fandy se ale vždycky najdou takoví, kteří se v tom budou rýpat a nebudou chtít, aby bývalý největší rival pomáhal Vsetínu. Na jednu stranu je určitě chápu, ale na druhou stranu Zlín chtěl Vsetínu pomoct, aby se tam hrála vyšší soutěž. Z tohohle hlediska by si fanoušci měli uvědomit, jaká je momentálně ve Vsetíně situace. Nešlo o nějakou snahu Vsetín využít nebo potupit. Myslím, že by ten fanda měl být trochu soudný a být spíš rád, že se Zlín snažil pomoct. Je to složité, protože jde o dva kluby, které hrají rozdílnou soutěž. A pokud tam nemají svoje lidi, těžko bude názor ve Zlíně a Vsetíně jednotný. Pokud by tam byl ve Vsetíně zlínský trenér, bude posílat na led hráče ze Zlína, aby hráli a Vsetínu pomohli. Když tam ten trenér není, domácí kouč si dělá sestavu sám a myslím, že spíš upřednostňuje ty domácí. A těm, kteří tam hostují a pomáhají, nedává tolik prostoru. Což si myslím, že je chyba.

Skutečně myslíte, že to tak bylo?
Nebylo to tak, že by zlínští hráči vyloženě nehráli. Někteří hráči ale nedostávali tolik prostoru. Samozřejmě výkonnost hráčů, kteří do Vsetína chodili, nebyla vždy stoprocentní. Bylo to pro ně těžké. Třeba od Petra Mokrejše určitě všichni očekávali, že to tam bude projíždět a dávat góly. Vím, že měl problémy. Není to o jednom hráči, spíš o složení mužstva. Bohužel se to nějak nepovedlo a myslím, že obě strany mrzí, jak to dopadlo. Vsetín i Zlín měl zájem na tom, aby ta spolupráce fungovala. Ale prostě si to nějak nesedlo.

Nebyl tým rozpartičkovaný? Hráči ze Zlína nezřídka přijeli, odehráli zápas a jeli zase domů.
Když jsou v mužstvu hráči, kteří jenom dojíždějí, niky to nepřispívá k tomu, aby se vytvořila parta a kolektivní výkon byl vidět. Tohle je pro ten klub vždycky mínus. Ale je to i věc trenéra, aby to nějak sjednotil a udělal tak, aby to nějak fungovalo. Samozřejmě těch hostujících hráčů tam nemůže být většina, ale práce trenéra je, aby mužstvo nějak dal dohromady a ukočíroval. Dneska to funguje třeba v Čechách, Liberec má farmu ve Vrchlabí, Sparta má Beroun, České Budějovice zase Písek. Spolupráce tam funguje a myslím, že to chce možná víc komunikace nebo větší nasazení k tomu, by to fungovalo i tady. Já myslím, že by to fungovat mohlo. Chce to asi něco změnit nebo něco přidat.

ROSTISLAV VLACH VOL.5: „Samozřejmě su na Romana přísný, někdy možná až moc. Vím, že jsem k němu kritičtější. Na druhou stranu on to bere, není takový typ, který by si nedal říct. Myslím, že se snaží rady plnit. Pokaždé to samozřejmě není až tak viditelné, ale důležité je, že na sobě chce pracovat.“

Jaké jsou vaše trenérské ambice?
Momentálně jsem asistent, takže někdy v budoucnosti bych určitě chtěl být hlavní trenér. Hlavně chci, aby mě práce bavila. Z hlediska psychiky a nasazení je to těžká práce. Dokud jsem byl hráč, staral jsem se jenom o svůj výkon. Kdežto role trenéra má daleko větší záběr, staráte se o dvacet nebo pětadvacet hráčů se vším všudy – s tréninkem, přípravou na zápasy, sledujete ostatní hráče. Časově je to daleko náročnější, než když jsem se hokeji věnoval jako hráč.

Jaké to je, mít v mančaftu syna Romana?
Je to specifické. Samozřejmě su na něho přísný, někdy možná až moc. Vím, že jsem k němu kritičtější. Na druhou stranu on to bere, není takový typ, který by si nedal říct. Myslím, že se snaží rady plnit. Pokaždé to samozřejmě není až tak viditelné, ale důležité je, že na sobě chce pracovat. Jinak ho beru jako normálního hráče v mužstvu, který hraje za Zlín..

Hlídal jste synovi jídelníček nebo večerku, když byl mladší?
Z tohohle hlediska s ním nebyly žádné problémy. Že bych musel Romana do něčeho nutit nebo mu zakázal někam chodit? To ne. Když kluci někam jdou, on je spíš doma a ani se mu nechce. Soustředí se na výkon. Občas s klukama jde, ale že by to bylo nějak moc časté, to vůbec. Ani holky nepřeháněl. Byl v tomhle úplně v klidu, což mě i překvapilo. U kluka v takových letech nikdy nevíte co se stane, kdy mu tam něco přeskočí, a ta kariéra se může zlomit tak rychle, jak rychle začala. Nejsou ojedinělé případy, kdy nadějný hráč v osmnácti letech ve dvaadvaceti skončil s hokejem. Je dobře, že si Roman životosprávu a režim hokejisty hlídá. Když je volno, jde s klukama posedět na pivo nebo na diskotéku, ale když probíhá liga, nedovolí si flámovat nebo dělat nějaké blbosti.

Říkáte, že syna berete jako normálního hráče. Ale někdy to asi není úplně jednoduché, že? Třeba v utkání Zlína se Spartou letos 31. ledna, kdy na Romana vystartovali tři Sparťani.
Tak není, ale svým způsobem je to stejné, jak když jste v hledišti, máte na ledě syna a něco se stane. Ze střídačky je to pro mě to samé. Určitě mám strach, aby neměl nějaké vážné zranění, které by mu mohlo zkazit kariéru. Dnešní hokej je tvrdý, rychlý, dohrávají se souboje. Spíše se snažím jej připravit na ty souboje z hlediska síly a rovnováhy. Aby ten souboj očekával.

Na druhou jej můžete ze své pozice podržet, když nebude třeba dvacet zápasů v řadě bodovat?
Já jsem jenom asistent, takže je to spíš otázka pro hlavního trenéra. Ten vede zápas a podle nějaké výkonnosti toho hráče využívá víc, nebo míň. Do toho já určitě nezasahuju. Tyhle věci nechávám na hlavním trenérovi.

FOTOGRAFIE: Jan Rohan, hokej.zlin.cz, Marek Netolička a archiv autora.