POČET PRODANÝCH PERMANENTEK NA SEZONU 2017/2018: 302 (k 28. 6.)

Bez vsetínského angažmá bych možná nebyl tam, kde jsem, říká ve velkém červencovém rozhovoru Ondřej Němec

Václav Trávníček • 16.7.2010

Do konce finále mistrovství světa mezi Českou republikou a Ruskem zbývá sedm vteřin. Růžičkovi svěřenci brání ruskou přesilovku a těsné vedení 2:1, vhazuje se v jejich obranném pásmu. Po vyhraném buly se k puku dostane obránce Němec, podél mantinelu jej vyhazuje přes všechny čáry a Češi mohou slavit – stávají se mistry světa! Přesně tyto obrázky byly k vidění letos v květnu na hokejovém mistrovství v Německu, kde se pod český triumf podepsal i Ondřej Němec ze vsetínské hokejové líhně. „Budu na to vzpomínat celý život,“ říká ve velkém červencovém rozhovoru šestadvacetiletý bek.

Němec patřil na květnovém šampionátu k nejlepším obráncům českého výběru. A to přitom začal jako první náhradník a šanci od trenéra Růžičky dostal až poté, co se zranil Filip Novák. Důvěru však kouči splatil měrou vrchovatou – posledních sedm vteřin neuvěřitelného finále s Ruskem bylo jen třešničkou na dortu. Navíc si spravil chuť po zpackané sezóně.

Jeho Karlovy Vary se po mistrovském titulu v roce 2009 uplynulou sezónou protrápily. Možná i proto už během květnového mistrovství světa podepsal Ondřej Němec smlouvu s ruským Čerepovcem. Na Kontinentální ligu se připravuje individuálně, azylem mu je posilovna vedle zimního stadionu ve Vsetíně. Důvod je jasný – Němec se na Valašsku usadil, přestože vsetínský dres oblékl naposledy v roce 2005.

Na rozhovor jsme se tedy sešli v posilovně a povídali si ve chvílích, kdy Ondřej Němec necvičil. Jestliže jsou zde tematické bloky oddělené fotografiemi, na místě byly tyto bloky oddělené Ondřejovým posilováním. „V Rusku začíná společná příprava až 23. července. Po mistrovství světa jsem si dal měsíc pauzu, takže jsem teď začal cvičit, abych do Čerepovce nepřijel v nějakém zuboženém stavu,“ říká šestadvacetiletý obránce. „Chci být na ruskou soutěž dobře připravený, abych zvládl to, co mě v ní čeká. Určitě to totiž nebude nic jednoduchého.“

Kolik zvednete takhle na bench?
(směje se) Já to nikdy nezkoušel takhle na maximálku! Kamarádi o mně ví, že posilovnu nemám moc rád. Na bench toho asi nějak závratně moc neuzvednu.

I pro vás je tedy suchá příprava nejméně oblíbené období v hokejovém roce?
Určitě. A teď jsem v úplně nové situaci. Byl jsem vždycky zvyklý trénovat s týmem a teď se připravuji sám. Chtěl bych se v Čerepovci dobře uvést, takže se s tím musím nějak popasovat. Nerad bych zklamal požadavky vedení a taky sám sebe.

Kolem nás se procházejí současní nebo bývalí hráči Vsetína – Lukáš Duba, Erik Hrňa, Radim Ostrčil… znáte se s některými?
Jasně. Párkrát jsme se tu potkali s bratry Tesaříkovými, s Pepou Mikešem... To jsou všechno kluci, se kterými jsem hrával. Povykládáme si, ale cvičíme každý sám. Cílem je co nejlépe se připravit na novou sezónu.

Vy jste na Valašsku v podstatě už doma, že?
Asi jo. Zkraje měsíce jsem se tu oženil, vzal jsem si přítelkyni ze Vsetína, takže až skončím kariéru, usadím se tady.

Do Vsetína jste přišel v roce 1999 jako patnáctiletý. Jak to tehdy probíhalo?
V té době jsem hrál první ligu dorostu v Třebíči. Přicházely různé nabídky – ze Zlína, Třince, Slavie nebo Sparty. Když jsme jedenkrát hráli ve Frýdku-Místku, přišel za mnou pan Hudler starší, trenér vsetínského dorostu. Dali jsme se do řeči a on mi pověděl, že by o mne měl ve Vsetíně zájem. Znal jsem se s jeho synem Jirkou, protože jsme spolu byli několikrát na nároďáku. Mně se to líbilo, Vsetín byl tenkrát na vrcholu. Viděl jsem na Valašsku perspektivu a přestoupil. Určitě toho nebudu nikdy litovat. Kdybych si vybral něco jiného, možná dneska nejsem tam, kde jsem. Byla to dobrá volba.

Dnes není problém sehnat telefon na jakéhokoliv dorostence. Před těmi jedenácti lety to ale bylo jinak…
Po utkání ve Frýdku-Místku jsem zůstal s panem Hudlerem starším v kontaktu. Přestup se řešil víceméně přes rodiče, šlo tam o detaily ohledně ubytování, školy a podobně. To mi zařídili pánové Štefl s Husičkou ze vsetínského vedení. A jsem rád, že to dopadlo dobře.

ONDŘEJ NĚMEC PROTI PROUDU ČASU poprvé: „Ve smlouvě s Karlovými Vary jsem měl klauzuli, podle které jsem za určité odstupné mohl odejít. Čerepovec se o mě zajímal už od Vánoc. Několikrát jsem se zástupci organizace mluvil a šlo vidět, že o mne opravdu stojí. Volal mi Pepa Straka, který tam už působí, a jenom mi potvrdil jejich zájem. Čerepovec splnil veškeré mé požadavky.“

Čím tehdy Vsetín lákal mladé hráče? Byl to třeba příslib tréninků se seniorským mužstvem?
To ani ne. Vedení o mne mělo zájem a zařídilo všechno, co jsem potřeboval – školu, bydlení a nějaké kapesné, abychom přežili. Užíval jsem si to tu.

Kromě talentu to chce asi i hodně sebedůvěry, jít do klubu, kde je v A-týmu přetlak na všech pozicích, viďte?
Mně tehdy bylo patnáct a neměl jsem žádné vyhlídky do seniorského mužstva - šel jsem prostě do dorostu. Měli jsme tehdy skvělý mančaft, poznal jsem se tu s výbornými lidmi. Hned první rok ve Vsetíně jsem nakoukl do juniorů, kde jsem hrál pod panem Kopřivou. Tam byli už Jirka Hudler, Radim Kucharczyk, Petr Kuboš… všechno hráči, kteří jsou dnes ošlehaní extraligou. Strašně mi pomohlo, že jsem s nimi mohl hrát. Díky tomu jsem začal pootevírat dveře do A-týmu.

Vzpomínáte si na svůj první start za vsetínský A-tým?
Bylo to na podzim 2001 ve Zlíně. Seděl jsem na střídačce vedle Ivoška Pešata a někdy v půlce zápasu za mnou přišel pan Tabara, abych se rozcvičil. Byl jsem z toho dost vyplašený a v šoku. Ale dost mi tehdy pomohl Ivošek, který mě uklidnil. Řekl mi, že o nic nejde a ať jsem v pohodě. Byl to pro mě největší zápas sezóny, protože derby se Zlínem bylo v tehdejší éře obrovská věc. Považoval jsem to za velikou čest a byl hrdý na to, že můžu nastoupit za A-tým.

Jezdil jste s mužstvem jako sedmý bek, že?
Přesně tak. Ze začátku sezóny začal Martin Vašut, kterého jsem pak vystřídal. Bylo mi sedmnáct a už jenom za tréninky s áčkem jsem byl rád. Když jsem pak začal nastupovat pravidelně, bylo to splnění snu.

V té postmistrovské sezóně 2001/2002 stál mančaft na dvou pilířích. Radovanu Bieglovi v brance a Jiřím Hudlerovi v útoku, souhlasíte?
Kádr se po posledním titulu v roce 2001 hodně změnil. Klubu došly peníze, takže největší hvězdy odešly. Zůstal tady jenom Jirka Burger, Ľubo Vaic a půl sezóny ještě Martin Štrbák. Kolem nich se nakumulovali mladíci jako já, Hudly nebo Radim Kucharczyk. Jako nový hráč přišel před sezónou Radek Biegl. Ten rok od nás nikdo nic nečekal a my skončili devátí. Play off nás minulo jenom o fous. Hudly měl v mužích už něco odehráno předtím, ale tahle sezóna patřila jemu. Hrál opravdu výborně a – ano, mužstvo vyloženě táhl.

Nemec/
Ondřej Němec
» Narodil se 18. dubna 1984 v Třebíči
» První hokejové krůčky udělal na Vysočině, v patnácti přestoupil do Vsetína
» Na Valašsku vstoupil do dospělého hokeje, extraligu hrál od sedmnácti let
» Ve vsetínské postmistrovské éře po roce 2001 platil mezi nejtalentovanější obránce v zelenožlutém dresu. Ze Vsetína odešel v roce 2005 do Karlových Varů
» Se západočeským klubem se dvakrát dostal do finále extraligy. V roce 2008 získal stříbro, o rok později zlato
» Výborné výkony v dresu Energie jej katapultovaly do reprezentace, se kterou letos v květnu získal titul mistra světa
» Od nové sezóny bude působit v ruském týmu Severstal Čerepovec, hrajícím Kontinentální ligu

Jste s Hudlerem i dnes v kontaktu?
Občas si zavoláme, ale to je tak všechno. On hraje v Americe, minulou sezónu byl v Rusku, a když je doma, většinu času tráví v Praze. A já jsem spíš tady ve Vsetíně. Takže zůstává spíš u toho telefonického hovoru.

Právě v době, kdy jste oba hráli za Vsetín, se o Hudlerovi mluvilo jako o největším českém talentu za posledních několik let. Myslíte, že svůj potenciál využil dostatečně?
Určitě. Je to obrovská hlavička, obrovsky vyčůraný hráč. Je dokonalý na puku, umí dát neskutečné nahrávky a góly. Jirka je výborný útočník a věřím tomu, že o něm všichni ještě hodně uslyšíme. Pořád je to relativně mladý hráč. Loni na Českých hokejových hrách předvedl, že v něm potenciál je. A podle mě jej naplňuje. Teď se vrací do NHL a v Detroitu má dnes už takovou pozici, že na něm jejich hra bude stát.

Přesto - Hudler je zajímavý i mediálně. Sledoval jste jeho kauzu s lehkými dívkami nebo slovní přestřelku s trenérem Růžičkou?
Tak sledoval… podle mě je to každého věc. Každý je svého štěstí strůjcem. Hudly je takový, jaký je. Já jsem třeba pravý opak, mám rád svůj klid a nerad se někde ukazuju. Hudly je ale šoumen. Užívá si život po svém a žije si tak, jak on chce. To si myslím, že je pro něho důležité. Každému můžou být Hudlyho mediální úlety úplně jedno. Je to jeho život.

Zpět do Vsetína. Ve vaší první sezóně za A-tým vám uniklo play off o vlásek, ale v ročníku 2002/2003 jste si jej už zahráli. Vypadli jste však hned v prvním kole s pozdějším mistrem Slavií Praha. Byla sešívaná mašina skutečně tak dobrá, jak naznačuje výsledek čtvrtfinálové série 0:3 na zápasy?
Pro nás byl už postup mezi nejlepších osm malým zázrakem. Každý ví, že po posledním titulu začaly klubu finanční problémy, takže mančaft byl skládaný tak všelijak. Myslím, že play off pro nás bylo strop. Ale snad vedení i fanoušci ocenili, že jsme se do vyřazovacích bojů dostali.

V devadesátých letech platil Vsetín za bohatý klub. Jaké byly ale podmínky pro hráče v té vaší postmistrovské éře?
Ta éra byla jiná. V devadesátých letech tu byl pan Zubík, který klub miloval a rval do něj spousty peněz. Ale tak to bývá, že někdy peníze jsou, jindy nejsou. My jsme žili skromněji, ale nemůžu říct nic špatného. Mám splněné všechny závazky, které vůči mně vsetínský klub měl. Byly prodlevy, to ano. Ale Vsetín mi vždy všechno zaplatil.

Sám jste ale naznačil, že finanční potíže tu byly…
Tohle bych nerad otevíral. Možná v době, kdy chtěli Vsetín vyloučit z ligy, tady byla nějaká aféra o dluzích, ale já osobně mám se Vsetínem vyrovnané účty. Víc bych se o tom nebavil. Rád se tady budu vracet a chtěl bych za Vsetín i dohrát kariéru.

Podle vsetínské ikony Romana Stantiena si někteří mladí hráči v té době nevážili šance hrát extraligu. Co vy na to?
Během čtyř roků, co jsem tu hrál seniorskou extraligu, si mladí hráči té šance vážili. Nevím, co se tady dělo potom, když jsem odešel do Karlových Varů. Ale já, Hudly nebo třeba Petr Vampola jsme byli rádi, že hrajeme nejvyšší soutěž. Jak se chovali ti mladší po nás, to nevím. Ale pokud se nějak vyjádřil Bobo, tak si myslím, že to bude pravda.

Ve Vsetíně jste zažil i výlukovou sezónu, kdy byl klub posílen hráči z NHL. Jak na ni vzpomínáte?
Měli jsme tehdy dobrý mančaft. V brance se střídali Čechmánek s Bieglem, byl tu Rosťa Klesla, Rado Somík a Branko Radivojevič. Škoda jenom, že ta sezóna nedopadla tak, jak jsme si představovali…

Čím to bylo?
Tak ona nebyla vyloženě špatná. Začali jsme dobře, v prvním kole jsme ve výborném zápase porazili Slavii. Ale potom… asi byly ostatní mančafty příliš silné. Škoda, že jsme nepostoupili do play off, skončili jsme na třináctém místě. Každopádně jsem se hodně naučil od zkušených hráčů, kteří by jinak působili v NHL.

ONDŘEJ NĚMEC PROTI PROUDU ČASU podruhé: „Já si nemyslím, že v týmu z mistrovství světa by bylo nějak výrazně méně talentu, než v týmu z olympiády. Tomáš Rolinek, Kuba Klepiš, to jsou přece skvělí hokejisti! Navíc Džegr, Tomáš Vokoun nebo Michal Rozsíval jsou kromě toho i velké hvězdy… Ale souhlasím s tím, že jsme zbytek toho talentu nahradili bojovností, srdcem. A to je někdy mnohem víc, než nějaký hokejový talent.“

Právě po téhle nepovedené sezóně jste zamířil do Karlových Varů. Proč zrovna tam?
Ve Vsetíně mi skončila smlouva. Od tehdejšího sportovního manažera Romana Čechmánka jsem sice dostal nabídku na novou, ale nenaplňovala mé ambice. Pak přišla nabídka z Karlových Varů. Trenér Venera mi několikrát volal, hodně mě do týmu chtěl. Jeho zájem mě utvrdil v tom, že tým Energie bude dobrá volba. Sešli jsme se tam tehdy čtyři vsetíňáci – já, Tomáš Vak, Radim Kucharczyk a nakonec dorazil i Roman Čechmánek. Měli jsme tam takovou malou vsetínskou enklávu. Ostatní během sezóny odešli jinam, ale já strávil ve Varech úžasných pět let a mám tam spoustu kamarádů. Jak byla dobrá volba jít v patnácti do Vsetína, byla stejně dobrá volba odejít v jednadvaceti do Karlových Varů.

…které byly známé tím, že vždy poskládaly mužstvo s velkými jmény, ale většinou se ani nedostaly mezi nejlepších osm. Neodrazovalo vás to trochu?
Tehdy se skládal mančaft víceméně znova. Je pravda, že v první sezóně nám to v kabině příliš neklapalo, ale až odešli hráči, kteří týmu nepomáhali, vzduch se vyčistil. Začalo to klapat. Další rok jsme skončili v předkole play off a v tom následujícím už došli do finále.

V tom jste podlehli Slavii Praha, ale sezónu na to přišla odveta. Tentokrát jste Slavii ve finále předčili. Je těžké se k takovému výkonu vyhecovat, když rok předtím skončí člověk těsně pod vrcholem?
Pro nás byl první postup do finále úplně snový. Ve Varech se totiž nedávaly cíle. Hlavní bylo, abychom se dostali do play off. To byl základ. Když jsme jej splnili, hráli jsme s obrovským klidem. V prvním kole jsme porazili Litvínov 4:1 na zápasy, pak jsme šli na České Budějovice, které vyhrály základní část a byly obrovským favoritem. My jsme je ale v sérii hrané na sedm utkání porazili. Že jsme pak v sedmém zápase ve finále podlehli Slavii, to už se nedá nic dělat. A navíc – opravdu jsme si to vynahradili následující rok. Šli jsme do play off s opět pokorou. Porazili jsme zase Litvínov a pak strašně silnou Spartu, což nám dodalo obrovské sebevědomí. I když jsme neměli taková jména jako pražský tým, náš mančaft skvěle šlapal.

Během semifinálové série se Spartou jste se ale dost ošklivě zranil, odvážela vás sanitka. Vypadalo to, že pro vás minimálně tato sezóna skončila…
To je asi nejčernější moment mé kariéry. U mantinelu jsem škrtl o sparťanského Tomáše Netíka, chvíli letěl vzduchem a v prvních chvílích po dopadu vůbec nevěděl, co se děje. Pak přijeli kluci a doktor. Nemohl jsem se zvednout, ale cítil ruce a nohy, což bylo důležité. Vyšetření naštěstí ukázala, že jde jenom o otřes mozku. Následující šesté semifinálové utkání jsem musel sledovat doma a byl jsem dost nervózní. Moc mě těšilo, že to kluci zvládli i beze mne. Já si mohl šest dní odpočinout. Dal jsem se do kupy a užil si finále i následné oslavy.

V celém play off jste byl velice produktivní: v patnácti zápasech jste nastřádal jedenáct bodů za šest branek a pět asistencí. To by nebylo málo ani na útočníka!
Jak říkám, celý tým šlapal. Já si věřil zápas od zápasu čím dál víc. Prováděl jsem věci, které bych si jindy asi nedovolil. To sebevědomí bylo velice důležité. I když člověk udělal chybu, jiný ji napravil. Z osobního hlediska to byla moje nejlepší sezóna. Na rozdíl od té loňské, kdy jsme jako obhájci titulu nesplnili očekávání a sezónou jsme se vyloženě protrápili.

Během karlovarského působení jste nejčastěji nastupoval v obranné dvojici s matadorem Josefem Řezníčkem. Bylo na něm znát, jak moc chce vzhledem ke svému věku titulu dosáhnout? Uvědomoval si, že má poslední šanci?
Za pět let mého karlovarského působení jsme vedle sebe odehráli tři sezóny. Dokázali jsme si vyhovět – když on šel dopředu, já zůstal vzadu. A naopak. Rozuměli jsme si na ledě i mimo něj, Josef byl skvělý parťák. Nevím, jestli na takového ještě někdy narazím, protože to byla opravdu radost s ním hrát a hodně jsem se vedle něj naučil. Mám s ním výborné vztahy – voláme si, píšeme… doufám, že to tak vydrží ještě dlouho. Josef je výborný chlap a já jsem moc vděčný za to, že jsem s ním mohl hrát. Jeho zkušenosti byly pro mužstvo strašně důležité. Byl jedním ze strůjců mistrovského titulu.

…po jehož získání Řezníček ukončil kariéru. Mělo i tohle vliv na to, že se uplynulá sezóna Karlovým Varům tak nepovedla?
Jasně. Josef sice už nebyl tak rychlý, ale jeho zkušenosti byly znát. On prostě vždycky věděl, kam se má na ledě postavit. Tohle nám pak chybělo. Celkově nám scházeli čtyři zkušení obránci. Když jsem z Karlových Varů odcházel, generálnímu manažerovi Vaňkovi jsem to řekl - když z týmu odejdou čtyři zkušení obránci a na jejich místo přijdou čtyři nezkušení mladíci, nejde o náhradu. A Vaněk to i sám uznal.

ONDŘEJ NĚMEC PROTI PROUDU ČASU potřetí: „Prováděl jsem věci, které bych si jindy asi nedovolil. To sebevědomí bylo velice důležité. I když člověk udělal chybu, jiný ji napravil. Z osobního hlediska byla sezóna 2008/2009 moje nejlepší. Na rozdíl od té loňské, kdy jsme jako obhájci titulu nesplnili očekávání a sezónou jsme se vyloženě protrápili.“

Chuť jste si ale spravil na letošním mistrovství světa v Německu, kde jste začal jako první náhradník. Jaké to je, když člověk trénuje s týmem a musí čekat, jestli se někdo zraní nebo nezraní?
Když trenér oznámil těch sedm beků na soupisku, nebylo to nic příjemného. Moje štěstí bylo v tom, že v té době v NHL postupoval s Filadelfií Lukáš Krajíček. Kdyby se Flyers postup nepodařil, Lukáš by asi přijel a já s Tomášem Mojžíšem bychom odcestovali domů. Pak se ale zranil Filip Novák a já dostal šanci. Věřím, že jsem trenéra nezklamal.

Kde hledat příčiny českého úspěchu na Mistrovství? Váš tým byl hodně podceňovaný a po prohře se Švýcarskem v základní skupině vám snad nevěřil už nikdo…
Všichni jsme o té kritice z Čech - od veřejnosti, starších hráčů i vedení svazu - věděli. Psalo se o tom, že uhrajeme nejhorší výsledek v historii a to nás zdravě naštvalo. Také nám hodně pomohlo, že Tomáš Vokoun a Jarda Jágr vzali tlak na sebe. Oni dva víceméně komunikovali s novináři a my se v těch nejdůležitějších zápasech mohli soustředit na sebe. Věděli jsme, že v osmifinálové skupině musíme udělat čtyři body, abychom postoupili do čtvrtfinále. Podařilo se, dokázali jsme porazit Lotyše i Kanadu. To nás strašně nakoplo. Mužstvo se strašně semklo, každý padal po hubě do každé střely. Jak s Finy ve čtvrtfinále, tak se Švédy v semifinále jsme otočili nepříznivý stav. A finále s Ruskem… to už je kapitola sama pro sebe.

Ještě k Jágrovi – máte na mysli jeho prohlášení do novin, že současní hráči z NHL by měli těm starším líbat zadky?
Přesně tak. Jarda byl na mediální tlak zvyklý víc, než zbytek mančaftu. Za celou svoji bohatou kariéru neměl asi jenom samé výborné výsledky a kritika se čas od času dostavila. On to teďka vzal na sebe, včetně veškeré zodpovědnosti. To nám strašně ulevilo. Ukázalo se, jak obrovský je Jágr hráč.

Když srovnám reprezentační mančafty z letošního mistrovství světa a z olympiády, vidím jeden velký rozdíl. Vypadá to, jakoby vaše mužstvo z Německa byla daleko větší parta, víc žilo a drželo při sobě.
Takhle bych to neřekl. Každý ten tým byl jiný. Na olympiádě hráli ti nejlepší hráči, na mistrovství byl tým jiný, ale zase dlouho pohromadě, asi čtyři týdny. Užili jsme si spoustu legrácek a mančaft se stmelil. Trenér do něj moc nezasahoval, protože nás nikdo nepřijížděl posílit. Jediný, kdo přijel později, byl Džegr, Tomáš Vokoun, Ondra Pavelec, Kuba Voráček a to bylo všechno. Takže mančaft spolu žil, zvykli jsme si na sebe. To byl asi jeden z hlavních pilířů úspěchu.

Říká se, že když má sportovec více talentu, postrádá bojovnost. Kdežto ten, který tolik obdařený nebyl, bojuje víc, aby to manko dohnal. Nebyl tohle přesně váš případ?
Já si nemyslím, že v týmu z mistrovství světa by bylo nějak výrazně méně talentu, než v týmu z olympiády. Měli jsme tam hráče, kteří byli výborní. Tomáš Rolinek, Kuba Klepiš, to jsou přece skvělí hokejisti! Navíc Džegr, Tomáš Vokoun nebo Michal Rozsíval jsou kromě toho i velké hvězdy… Ale souhlasím s tím, že jsme zbytek toho talentu nahradili bojovností, srdcem. A to je někdy mnohem víc, než nějaký hokejový talent.

Na finále s Ruskem budete vzpomínat do konce života, viďte?
Určitě. První střídání – a hned gól. A potom zbytek první třetiny, to jsem v životě neviděl. To byl kolotoč! Když to Rusáci rozjeli, bylo to něco neskutečného. Obrovsky nás držel Tomáš Vokoun. Pak jsme přidali branku na 2:0 a na Rusácích bylo vidět, že jsou nervózní. Měli nejsilnější možný tým, nikoho dalšího, žádnou jinou hvězdu, už by z NHL nemohli zavolat. Najednou začali sólovat a hrát otráveně a to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Sice jsme minutu před koncem inkasovali, ale celá střídačka věřila, že už to udržíme.

Po zápase jste v mixzózně mezi novináři těžko hledal slova. Jak ten úspěch hodnotíte dnes s odstupem?
Finále mistrovství světa se nehraje každý den. Někdo jej hraje dokonce jednou za život. My mladší, navíc ještě z české extraligy, jsme si to šli vyloženě užít.. V týmu vůbec nebyla napjatá atmosféra, naopak vzduchem létaly légrácky. Chtěli jsme si ten den a ten zápas pamatovat po zbytek života a to se nám povedlo. Myslím, že za to, co jsme předvedli, jsme si to zlato zasloužili.

V jednom starším rozhovoru pro MF DNES jste řekl, že máte tři sny: vyhrát titul v extralize, zahrát si za reprezentaci a získat zlato z mistrovství světa. To všechno jste si za poslední dva roky splnil. Takže následovat bude olympiáda?
Ne ne, už si nebudu dávat žádné další cíle nebo předsevzetí. Tohle byly zkrátka věci, o kterých jsem snil odmalička. Toužil jsem po nich. Teď se budu snažit udržet v nároďáku a užívat si hokejový život - až skončím kariéru, abych byl sám se sebou spokojený.

Ale přesto – v roce 2014, kdy proběhne další olympiáda, budete v ideálním hokejovém věku. Zatímco Tomáš Kaberle oslaví sedmatřicet, Marek Židlický dokonce osmatřicet let…
To je ale strašně daleko. Čtyři roky! Do té doby se můře stát cokoliv. Třeba za čtyři roky nebudu vůbec hrát hokej!

ONDŘEJ NĚMEC PROTI PROUDU ČASU počtvrté: „První start za A-tým? Seděl jsem na střídačce vedle Ivoška Pešata a někdy v půlce zápasu za mnou přišel pan Tabara, abych se rozcvičil. Byl jsem z toho dost vyplašený a v šoku. Ale dost mi tehdy pomohl Ivošek, který mě uklidnil. Řekl mi, že o nic nejde a ať jsem v pohodě. Byl to pro mě největší zápas sezóny, protože derby se Zlínem bylo v tehdejší éře obrovská věc.“

Už během mistrovství světa jste podepsal smlouvu s ruským Čerepovcem. Co vás tam zlákalo?
Ve smlouvě s Karlovými Vary jsem měl klauzuli, podle které jsem za určité odstupné mohl odejít. Čerepovec se o mě zajímal už od Vánoc. Několikrát jsem se zástupci organizace mluvil a šlo vidět, že o mne opravdu stojí. Volal mi Pepa Straka, který tam už působí, a jenom mi potvrdil jejich zájem. Čerepovec splnil veškeré požadavky, které jsem vůči němu měl. Ač jsem měl i jiné nabídky, Čerepovec jednal rychle a zhruba tak nějak, jak jsem si představoval. Trenér mi nastínil moji pozici v týmu a ta se mi líbila. Příští týden tam letím, tak uvidím co se bude dít a jaké to tam bude.

Ještě jste tam nebyl?
Nebyl. Asi to nebude nejmalebnější kout světa, ale já tam jdu hrát hokej. Rodina za mnou bude létat na otočku. Věřím, že tam dva roky vydržím a že to nějak zvládneme.

Umíte už něco rusky?
Akorát tak nadávat (směje se).

To jste se naučil ve Varech, co?
No… měli jsme v týmu tři Rusáky, takže jsem pochytil tady tohle. Ale umím i poprosit a poděkovat. Pepa Straka mi řekl, že se budu učit rusky za pochodu, tak jako on. Navíc mi v začátcích pomůže, což je důležité. Věřím, že to angažmá splní má očekávání.

Jak to budete řešit s létáním domů?
Trenér mi nastínil určitou představu, jak by to asi mělo vypadat. Kdybych jel na nároďák a my s klubem hráli dobře, asi by mě na pár dní pustil domů. Ale na sto procent s tím nepočítám, takže věřím, že mě rodina ve volných chvílích bude navštěvovat. Jsou to dvě hodiny do Moskvy a hodina z Moskvy, takže to není tak hrozné cestování. Nejhorší to bude pro syna, který je ještě malý. Ale doufám, že to dva roky nějak vydržíme a pak se uvidí, co dál.

A co NHL? Před lety jste byl draftován Pittsburghem…
Už o tom nepřemýšlím. Tyhle sny mě přešly, teď žiju realitou. Mám rodinu, jsem úspěšný v tom, co dělám a jsem rád za život, jaký mám. Pro mne je rodina to nejdůležitější a nevyměnil bych ji za nějakou dvoucestnou špatnou nabídku z NHL. Určitě by mě ta soutěž ještě lákala, pořád nejsem nejstarší, ale spíš s tím nepočítám.

Letošní léto máte pořádně nabité, kromě vyřizování nového angažmá jste se stihl i oženit. Jak jste k tomu dospěl?
S manželkou jsme spolu už skoro deset let a máme spolu jednoročního syna, takže svatba byla takové vyvrcholení našeho vztahu. Jsem rád, že si mě vzala. Jsme spokojená rodina a doufám, že to tak zůstane.

Takže jste neměl připravenou záložní variantu, kdyby nevěsta řekla v osudový okamžik ne?
(směje se) Žádnou takovou jsem neměl připravenou, věřil jsem tomu, že si mě vezme!

Už několikátým rokem jste také patronem ping-pongového turnaje na Huslenkách. Z toho se stala už docela tradice, viďte?
Organizují to kamarádi a požádali mě, jestli bych jim turnaj mohl zaštítit svým jménem. Neměl jsem s tím problém, na Huslenkách to byla otázka hodiny. Dělal jsem to pro svoje kamarády.

A sám ping-pong hrajete?
Tak… jenom rekreačně (směje se).

Autoři fotografií: Kateřina Bogliová, Marek Mikeš, Roman Kučera, Marek Netolička, Matthew Manor a archiv autora.

Letošní velké rozhovory:

Horst Valášek

Roman Čechmánek

Jiří Dopita