Vstupenky online

Legendární kanonýr Jaroslav Sousedík oslavil 86. narozeniny

Klub • 25.03.2014

Je poslední lednová neděle roku 1950. Na tribuně fotbalového stadionu na Tyršově ulici se tísní jeden a půl tisíce diváků. Nepřišli ale na kopanou. Na kluzišti, které je vybudováno právě před tribunou, bojují hokejisté tehdejšího Sokola Dynamo Vsetín proti soupeři z Těšetic. Hosté sice vítězí 10:9, ale publikum aplauduje domácím bratrům Sousedíkovým. Starší Josef střílí dva, mladší Jaroslav dokonce pět gólů! Vyhlášený kanonýr oslavil v neděli 23. března 86. narozeniny.

Děti milují večerníčkové králíky z klobouku Boba a Bobka. Před téměř pětašedesáti lety měli vsetínští hokejoví příznivci také své hrdiny - Joba a Jobka. Bratři Sousedíkové byli největšími hvězdami až do postupu do extraligy. Starší Josef (1925), přezdívaný Job, odešel po sezoně 1949/50 do ostravského Baníku a v jeho dresu hrál nejvyšší soutěž ještě v sezoně 1958/59. Na ledě se potkával s Luďkem Bukačem, Jánem Starším, Jozefem Golonkou, ale také s o dva roky starším Vladimírem Zábrodským. Ve Vsetíně se objevoval už jen sporadicky, na hostování. Byl rovněž výborným fotbalistou, i v něm to dotáhl až do ligy.

Mladší Jaroslav (1928), tedy Jobek, se objevil v seniorském dresu Vsetína už v sezoně 1943/44, kdy mu bylo patnáct a půl roku. Svoji hráčskou kariéru končil v B-týmu Zbrojovky v roce 1967, těsně před čtyřicítkou. V sezoně 1965/66 působil zároveň jako trenér A-týmu. Je historicky prvním hráčem, který ve vsetínském dresu nastřílel v mistrovských zápasech stovku gólů. Jeho průměr se blížil úctyhodným dvěma brankám na zápas.

V neděli 23. března oslavil Jaroslav Sousedík 86. narozeniny.

Po zamrzlé Rokytence jsem bruslil až do Liptálu, vzpomíná Jaroslav Sousedík

Slyšel jsem o vás, že jste měl mimořádně tvrdou ránu. To bylo tajemstvím vašich střeleckých úspěchů?
Ránu jsem měl, to je pravda. Tatínek byl kovář a s bratrem jsme mu často pomáhali. Když jsem musel pracovat s těžkým kladivem, nějakou sílu jsem získal. Ale také jsem tvrdě trénoval. Měl jsem docela vysokou úspěšnost střelby. Do míst, která jsou pro gólmana obtížnější, jsem si pověsil kovové čtverečky patnáct krát patnáct centimetrů. Najížděl jsem v plné rychlosti a z pěti metrů jsem se trefil i sedmkrát nebo osmkrát z deseti pokusů. V zápase jsem přijel před branku a vůbec jsem se na brankáře nedíval. Když teď vidím, jak k němu hráč přijede a trefí ho golfákem do břicha...

Brankáři vás asi neměli moc rádi, že?
Vybavuji si jeden přátelák proti Vítkovicím, které jsme nikdy neporazili. Jednou jsem jim dal čtyři branky. Přijel jsem před jejich gólmana a zeptal se ho, kam to chce... Byl jsem hodně drzý hráč, kolikrát jsem od brankářů dostal hokejkou. Na druhou stranu mi někdy bylo líto na ně vůbec vystřelit, když jsem viděl, jak chatrnou mají výzbroj. Záleželo na tom, proti jakému mančaftu jsme hráli. Když šlo jenom o to, kolik jim dáme, tak jsme protivníky šetřili.

A co ti, kteří proti vám stáli jenom na tréninku?
Jako jedni z prvních jsme měli brankáře celkem slušné vybavené. Prvního pamatuji Žižku, pak Šuberta. To byl bohatý člověk, sport měl takový svůj únik. Ale chytal dobře. Neuwirtha jsme museli tahat na hokejce. Bruslit neuměl, ale postřeh měl mimořádný. Další, Alfons Janíček, byl můj spolužák z gymplu. To byl pan gólman. Tonda Procházka byl i vynikající fotbalista. Chytil střelu, zvedl hlavu, já jsem vystartoval, on mi kopl puk bruslí až na červenou čáru. Jeho přihrávky byly na milimetr přesné. Hrál výborně v brance i v poli. Ent byl atypická figura. Nebylo místo, kde mu dát gól. Také Dvořáček byl dost vypasený, zabral moc místa.

Brankáře jste tedy měli na přelomu 40. a 50. let vybavené. Ale co hráči v poli?
Já jsem si chrániče moc nebral, nebyl jsem v nich čiperný. Když jsem chtěl soupeře trefit, tak ramenem. Na nohou jsem míval fotbalové chrániče, teprve později až nad kolena. Výstroj byla drahá. Helmy se nosily jenom po úrazu, nebo když měl brankář strach. To ale byla bílá vrána. Složité to bylo i s hokejkami. Ve Vsetíně je dělal kolář Volčík. Někdy byly i vyřezávané z jednoho kusu, neohýbané. Mohla být třeba i z dobře rostlého stromu. Když mi na hokejku někdo šlápl, bylo zle. Ještě koncem 50. let byly drahé a problém byla i jejich kvalita a výdrž.

Jaroslav Sousedík
» Narodil se 23. března 1928.
» Hokejový útočník, celou kariéru (1943 - 1967) s výjimkou vojny strávil ve vsetínském dresu.
» V letech 1952 – 1958 byl nejlepším střelcem Zbrojovky.
» Celkem nasázel 111 branek, což ho v klubové historii řadí na šesté místo v pomyslné tabulce střelců.
» Po ukončení kariéry se krátce věnoval trenérskému řemeslu.
» Jeho starší bratr Josef, rovněž vsetínský odchovanec, nastupoval za ostravský Baník.
Když jste začínal, moc se nestřídalo. Později už to ale byla nutnost. Jak jste si zvykal?
Ano, ze začátku se nás na zápas sešlo třeba osm, to byl normální stav. Když nás později bylo deset a víc, byl jsem naštvaný, že si moc nezahraju. Hrál jsem často ve dvou útocích, ob jedno střídání, a měl třicet vteřin na ledě. Když nás bylo málo, vypomáhal jsem i v obraně, kde jsem se aspoň vydýchal. Pokud na nás soupeř neměl, bylo to normální. Postavili jsme také dvě rozdílná mužstva dopoledne a odpoledne. Ale takové Vítkovice nás vždycky udýchaly, ubruslily. Nás nastoupilo deset, jich bylo dvacet dva. A v naší výstroji jsme proti nim vypadali jako kolibříci. Zatímco oni byli zvyklí na umělém ledě, my jsme se chodili dívat, jaká je obleva. Také proto Vítkovice brzy postoupily do nejvyšší soutěže.

Ale ani Vsetín nehrál špatný hokej. Vždyť jste jezdili doslova učit tento sport na Slovensko…
Na Slovensko, to byly parádní zájezdy. Ano, učili jsme je hrát hokej. Bruslaři nebyli nic moc. Hráli jsme třeba i tři utkání za den. Někdy jsme se předem domluvili, že nedáme soupeři víc, než dvanáct branek. Hráli jsme několikrát i proti maďarskému týmu Postás Budapešť. Jezdili po světě, ale hokejisti to byli chabraví, neměli na nás. Byli to ale dobří chlapi, po hokeji s nimi byla zábava.

Jak jste ve 40. a 50. letech vlastně trénovali?
Jak kdo. Kolikrát nebylo ani na čem trénovat. Ale když zamrzla Rokytenka, jezdil jsem po ní na bruslích až do Liptálu. A fyzičku jsem měl i díky fotbalu.

Ve Vsetíně jste vynechal jenom dva roky, kdy jste byl na vojně, že?
Ano, vojna, to byla pauza. Strávil jsem tam dva roky a snad dalších pět měsíců. Tehdy, v roce 1952, nám přidali. Sloužil jsem v Praze, bydlel jsem u ruského pověřence Agajeva na Hřebenkách. To byl úžasný člověk. Za války byl dvakrát těžce zraněný, na život se díval jinak. Měl v Moskvě dceru Světlanu, chodil jsem dvakrát za měsíc na poštu s dlouhým telegramem. Ale hokej jsem si zahrál parádně i tehdy. S armádním mužstvem jsme jezdili po celé republice. Ze Zlína jsem si jednou vyžádal návštěvu doma, že to mám jenom třicet kilometrů. Pustili mě, ale zpáteční autobus měl zpoždění. Dopadlo to dobře, žádný trest jsem nedostal. Pro mužstvo jsem byl tehdy nepostradatelný.

Několik sezon jste hrál v jednom dresu s bratrem Josefem, také excelentním střelcem. Jaké to bylo?
Brácha byl nepředstavitelný dříč. Byl dobrý bruslař, ale neměl takový fyzický fond, jako já. Od roku 1951 hrál za Baník a ve Vsetíně občas hostoval, měl z Baníku povolení. Byl také výborný fotbalista. Hrál za Baník i fotbal, později šel do Prahy. Jako fotbalista hrál také v útoku.

Později jste u vsetínského A-týmu působil jako trenér, ale vydrželo vám to pouze jednu sezonu. Proč tak krátce?
Protože mě hráči naštvali. Řekl jsem jim, že jsou zdechláci. Buď trénuju, nebo se vozím na bruslích. Když makám, tak makám. Na trénování jsem zkrátka neměl náturu.

Přestože jste byl výborný hokejista a vyhlášený střelec, působil jste pouze ve Vsetíně. Nikdy vás nelákalo angažmá v jiném klubu?
Nabídek jsem měl dost - z Brna, Olomouce, Ostravy… Za Opavu jsem dokonce hostoval. Švagr tam dělal do hokeje, měli pro mě zaměstnání i byt. Nakonec jsem jim řekl, že mají smůlu. Ty valašské kopečky, tu přírodu tady, to bych nedokázal opustit. Brno bylo jednou opravdu hodně akutní. V roce 1950 jsme vytloukli Kometu, hned mi nabídli smlouvu. Ale to je dávno pryč. Jsou to vzpomínky zapadlé prachem.

banner pod článkem