Vodoléčba patří mezi nejstarší metody fyzikální terapie a její rozvoj se v žádném případě nezastavil. Hydroterapie jde ruku v ruce s terapií tepelnou, neboť voda je jedním z nosičů (Kromě vody se dále využívá jako nosiče vzduch, parafín, či peloidy) aplikované tepelné energie. Hydroterapii můžeme považovat za nenáročnou léčebnou metodu, zejména co se týče finančních nákladů.

Léčba pomocí vody se už nezajímá jen o některé typické choroby (artritidy, revmatismus, stres atd.), ale využívá se i u lékařských oborů, kde bychom to nečekali. Jednou z těchto "netradičních" nemocí, při jejichž léčení se aplikace vodoléčby velmi osvědčilo, je i léčba popálenin.

Cílem této práce je seznámit studenty oboru fyzioterapie o možnosti využívat aplikací hydroterapie při léčbě popálenin.

První zmínky o hydroterapii jsou staré 5000 let. Jedná se starověké Sanskritské spisy z oblasti dnešní Indie. Římané věřili, že používání lázní a léčivých pramenu je očistí od psychických problémů a také je zbaví zplodin metabolismu. Římské lázně využívali všichni občané, od senátoru až po řemeslníky a už tehdy se potvrdilo, že hydroterapie je pro každého. Úpadek Římské říše znamenal zapomenutí i na lázně a jejich další využívání bylo znovu objeveno až o mnoho let později.

Za otce hydroterapie je považován Vincent Priessnitz , který její používání zavel v 18.století. Robert Wesselhoeft se zasloužil o rozvoj i za oceánem a vybudoval tam slavnou Brattleboro ošetřovnu ve Vermontu. V roce 1920 byla hydroterapie tak rozšířená, že se ji začalo oficiálně využívat.

Hydroterapie je metodická aplikace vody s různou teplotou a v různých skupenstvích k dietetickým, profylaktickým a terapeutickým účelům . Můžeme ji využívat v podobě pytlíků s ledem. Horké obklady zmírní bolest a otok. Vířivé lázně rehabilitují zraněné, či oslabené svaly. Zvlhčovače vzduchu nám umožňují lepší dýchání a sedací vany léčí problémy pánevní oblasti.

Vodoléčbu můžeme dělit mnoha různými způsoby a podle mnoha hledisek. Z tohoto důvodu, byly vybrány základní kriteria pro dělení hydroterapie. A to jsou (dělení dle Poděbradského, 1998):

1. podle místa účinku:
   1. vnější - aplikuje z vnějšku (koupele, zábaly…)
   2. vnitřní - aplikuje se do těla (výplachy…)
2. podle použité teploty:
   1. pozitivní termoterapii - účinek je vyvolán teplými a horkými podněty
   2. negativní termoterapie - účinek je vyvolán studenými a chladnými podněty (Toto rozdělení je založeno na subjektivním vnímání jednotlivých pacientů. Pro jednoho může být daná teplota studená pro jiného naopak teplá. Hranice byla logicky stanovena na takovou hodnotu, při které klient nepociťuje ani teplo ani chlad, tzv. indiferentní)
   3. vzestupné procedury - od indiferentní teploty postupně zvyšujeme teplotu
   4. sestupné procedury - opačný případ, od indiferentní teploty postupně ochlazujeme
3. podle rozsahu aplikace:
   1. částečná - aplikuje se jen na určitou oblast těla (končetina, trup, …)
   2. celková - aplikuje se na celé tělo
4. podle způsobu aplikace:
   1. přímý kontakt - přenos tepelné energie zprostředkovávají nosiče
   2. bezkontaktně - přenos se děje bez "viditelných" nosičů.

Účinky hydroterapie můžeme v podstatě rozdělit do tří skupin:

Přímé účinky jsou takové, které působí na změnu biochemických a fyziologických vlastností tkání a buněk. Tyto účinky nejsou ty nejdůležitější, tato pozice patří účinkům nepřímým. Ty jsou zajištěny díky reakci humorálního a nervového řízení. Nejvýznamnější nepřímý účinek, pro který se hydroterapie využívá, je změna prokrvení a s tím související i změna teploty.

Podle toho, zda na organismus působíme teplým, nebo studeným podnětem, dojde k vasodilataci, či vasokonstrikci . Při zahřívání jedné části těla dojde ke kumulaci tepla v této oblasti. Krev má v této situaci za úkol transportovat přijatou tepelnou energii do dalších partií organismu. Proto musí dojít k rozšíření průsvitu cév, zejména v kůži, aby tato distribuce tepla proběhla co možná nejrychleji.

V opačném případě, tedy když působím studenými podněty, je situace obdobná. Organismus reaguje na ztrátu tepla ze svého vnitřního prostoru a proto dojde k "uzavření" kožních cév a tím se zabrání dalšímu odčerpávání životně důležitého tepla.

Popáleniny patří mezi velmi nebezpečné typy úrazu a postižený je vždy ohrožen na životě. Vznikají působením ohně, páry, horkých tekutin, elektřiny a žíravin (chemických látek). Asi největší obavy mají lékaři z narušení homeostázy a následného šoku, který vzniká následkem prudké ztráty tekutin a infekce. Při opaření, či popálení vždy dojde k porušení ochranné bariery, kůže, a tělo není nijak chráněno proti vnějšímu prostředí (virům, bakteriím,…). Navíc z porušených buněk, buněčných prostor a cév vytéká plazma a tkáňový mok a tělo touto cestou ztrácí ohromné množství tekutin. Pokud popáleniny těla přesáhne 50% je naděje na záchranu života velmi mizivá.

Velikost popálení klasifikujeme pomocí tzv. pravidla devíti. 9% připadá na hlavu a horní končetiny, 18% na trup, záda a dolní končetiny a zbývající jedno procento připadá na genitál (obrázek).

Stav opařeniny můžeme hodnotit také dle tzv. stupně popálenin. Rozlišujeme čtyři stupně:

Základem léčby popálenin je včasná a odborná první pomoc. Ta spočívá v odstranění příčinu, tedy oheň, elektrický proud atd. Toto odstranění musí proběhnout tak, aby nedošlo k poranění zachránce. Popálené místo, pokud to je možné, hned ponoříme do studené vody. Nedoporučuje se přiklad jakékoliv masti, či krémy a propichovat vzniklé puchýře. Po provedení těchto základních opatření odešleme nemocného na konečné lékařské ošetření.

Ve zdravotnickém zařízení nejprve dojde k odstranění přiškvařených zbytků oblečení a následuje obnova tělních tekutin. Nárazově se podávají krystaloidní roztoky v množství, které se stanoví dle Parklandova vzorce (Množství tekutin, které je potřeba podat se počítá: (4 cm3/kg krystaloidu) × (popálený povrch těla v procentech) Př. 70 kg muž s 30% popálením těla. 70×4×30=8400 cm3). Toto množství se aplikuje v prvních 24 hodinách, kdy polovina se podá v osmi hodinách a druhá polovina v 16 hodinách (Alson, 2001).

Jako podpora této léčby se indikují ještě některé medikamenty. Proti bolesti to jsou morfin a demerol, nebo ibuprofen. Zánět tlumí ketoprofen, podobně jako naproxen. Zabránit infekci mají za úkol antibiotika.

To, že voda má blahodárný vliv na mnoho nemocí je dlouhodobě známo. Tým řeckých lékařů se snažil využít hydroterapii při léčbě popálenin. Výzkum probíhal po dva roky a zahrnul 200 pacientů. Největší výhody jsou asi tyto:

Pro aplikaci se využívá ponorná káď o objemu zhruba 80 litrů. Ta má kohout pro sterilní a normální vodu, odtokový ventil, termostatová ohřívadla a speciální manipulační zařízení, které umožňuje snadný transport nemocných. Po každém pacientovi se celé zařízení důkladně dezinfikovalo, aby se předešlo případné infekci. Teplota vody v kádi závisí na pocitech nemocného a je upravena tak, aby vyhovovala jeho komfortu. Při terapii se nepoužívá slaná voda, která naopak v tomto případě klientům škodila (Chalikitis, 1992). Průměrně se pohybuje okolo 35°C. Terapie trvá mezi 10-30 minut po 10 až 20 dnech. Vždy jednou denně, nebo ob den.

Hydroterapie splňuje při léčbě popálenin zejména tyto účely:

Procedur se kromě pacienta účastní také lékař a dvě zdravotní sestry. Tento "tým", pokud je to možné, by měl být doplněn ještě o ošetřovatele, který pomáhá s transportem nemocného.

Hydroterapie má nesporné výhody při léčení popálenin, neboť kladné účinky na postižený organismus jsou zřejmé. V současné době by už měly být všechny jednotky zabývající se léčbou popálenin vybaveny alespoň jednou místností, kde by bylo možno využívat výhod hydroterapie (Chalikitis, 1992), ale v rámci České republiky je toto tvrzení poněkud zavádějící. Ne každá nemocnice si totiž něco podobného může dovolit. Myslím si, že je dobré, že tyto nové metody léčení se dostanou do "podvědomí" lékařů, ale na to, že se budou ve velké míře využívat i u nás si asi budeme muset ještě počkat.

1. http://www.emedicine.com/EMERG/topic72.htm, 2001, Alson R.: Burns, Thermal from Emergency Medicine,

2. http://www.medbc.com/annals/review/vol_5/num_2/text/vol5n2p88.htm, 1992, Chalikitis S.Lochaitis A., , Tzortzis C.: Hydrotherapy as a treatment option in burns,

3. http://www.holistichealthplus.com/A1/hydrotherapy.htm, Hydrotherapy

4. Poděbradský J., Vařeka I.: Fyzikální terapie 1, Praha, Grada publishing

5. Říman J.: Malá československá encyklopedie, Praha, Academia