Vsetín, to byli především skvělí lidé, vzpomíná legendární Radovan Biegl. Čemu se věnuje nyní?

Na Valašsku odehrál tři a půl sezony a nesmazatelně se zapsal do srdcí vsetínských fanoušků. Brankář Radovan Biegl držel nad vodou mladé po exodu hvězd v roce 2001, jedenkrát zelenožluté dovedl dokonce mezi nejlepší osmičku extraligy. Naposledy Lapač navštívil před lety při exhibičním utkání, pak až tento týden, kdy slavnostním vhazováním symbolicky zahájil play-off 2023. „Čas strašně rychle letí,“ usmíval se třiapadesátiletý rodák z Hradce Králové.

Co se vám vybaví, když se řekne Vsetín?
Skvělí lidé. Nejenom parta kolem hokeje, ale úžasná valašská mentalita jako taková. A také krásná příroda. Když jsem přijížděl, říkal jsem si, že bych hned zašel do Stanovnice na hřiby. Lapač, to vždycky bylo úžasné publikum, vůně topinek, bramboráků a také slivovice.

Do Vsetína jste přišel v létě 2001 ze Slovanu Bratislava, klub tehdy z úsporných důvodů odměnil kádr a sázel především na mladé dravce z domácí líhně. Jaké to pro vás bylo?
S odstupem času můžu říct, že po svém konci ve Slovanu Bratislava jsem nemohl zvolit lépe. Absolutně a v sebemenším si nemám na co stěžovat. Převládají jenom krásné vzpomínky. Samozřejmě situace v té době pro vsetínský hokej nebyla jednoduchá, ale určité finanční problémy byly kompenzovány skvělým lidstvím, které tady panovalo. Nepochybuju, že v tomto ohledu je to na Vsetíně pořád stejné. Každý, kdo tady hrál, musí vzpomínat na fenomén Vsetín jen v tom nejlepším.

Výsledky mužstva tehdy stály a padaly na vašem výkonu, že?
Chtěl jsem pomoci mladým brankářům, jako byli Radek Masný, Lukáš Plšek nebo Štefan Žigárdy. Tehdy byli ve fázi kariéry, kdy do toho ještě nedorostli, ale mně má pozice vyhovovala. Více či méně mi trenéři nechávali volnou ruku, co se týče přípravy na zápas. Věděli, že když budu v pohodě, pomůžu mančaftu, co to jen půjde. Samozřejmě každý den není posvícení, ale vybavuji si poslední celou sezonu, kterou jsem na Lapači odchytal. Sice jsme skončili třináctí, ale na Lapači jsme za celý rok prohráli jen několik zápasů. Nikdo sem nejezdil rád. Čtyři utkání v řadě skončily s nulou. To pak dodává člověku energii, když je unavený.

Nezasvištělo kolem vás občas laso z majetnějšího klubu?
V sezoně 2002/2003, kdy jsme hráli čtvrtfinále proti Slavii Praha, mi volali z rakouského Vienna Capitals. Odpověděl jsem, že to na Vsetíně chci dotáhnout do play-off. To byl jediný kontakt, o kterém vím. Pak jsem v půlce sezony 2004/2005 odešel do Třince. Byla dohoda, že se po sezoně vrátím. Šéfovi klubu Olinovi Šteflovi jsem řekl, ať udrží mančaft pohromadě a nemáme se o čem bavit. Mužstvo se ale úplně rozpadlo. Řekl jsem, že v takovém případě prostě nemůžu.

Přesto jste se ještě jednou vrátil, a to v létě 2007. Jenže Vsetín byl záhy vyloučen z extraligy. Následně muselo být velmi těžké shánět nové angažmá…
Důležité bylo zůstat trpělivý. Když se září přehouplo do října, člověk se potřeboval udržovat, aby z toho úplně nevypadl. Využíval jsem náhodné příležitosti k tréninku. Přes Kolín a Šumperk jsem se dostal do Zlína.

Takže jste si ještě zachytal nejvyšší soutěž. Jaké byly okolnosti vašeho odchodu z hlavní hokejové scény?
Po konci ve Zlíně jsem z toho byl docela špatný. Říkal jsem si, že Kuba Sedláček je výborný a pracovitý kluk, ale ještě to není na to, aby se nemohl o někoho starého opřít. Nicméně trenér Zdeněk Venera se tehdy přiklonil k tomu, že je potřeba dát šanci mladším. Nezbývalo mi, než to akceptovat. Rok jsem ještě působil v tehdy prvoligovém Vrchlabí. Začal jsem pomalu pracovat s dětmi jako trenér. Tvrdil jsem, že už nepotřebuji chytat, když bude potřeba, svoji práci si odvedu, budu vychovávat. Ale bylo mi už čtyřicet. Takže jsem na rok a půl hodil výstroj na půdu.

Co bylo dál?
Po roce a půl mi zavolal bývalý spoluhráč z Pardubic Jirka Malinský, který působil v Trutnově. Jestli bych jim nepomohl, že mají ve druhé lize problémy s gólmany. Tak jsem to ještě sundal z půdy. Trutnov byl v osmičlenné skupině předposlední před Kutnou Horou. Skončili jsme třetí a došli až do semifinále. Pak byl Trutnov z administrativních důvodů ze soutěže vyřazen. Dělal jsem Jirkovi Malinskému asistenta, ve druhé sezoně nám v prosinci zamával gólman. Tak jsem zavolal Jirkovi Šolcovi do Zlína, protože jsem de facto stále jejich hráčem. Potvrdil mi působení a podařilo se mi Trutnov dotáhnout zpátky do druhé ligy. Měl jsem měsíc před pětačtyřicátými narozeninami. Řekl jsem: dost, teď už opravdu končím.

Jak jste snášel konec kariéry?
Vzhledem k tomu, že jsem se pořád motal kolem hokeje, to bylo úplně přirozené. Tělo už dostávalo hodně zabrat. Kolikrát jsem říkal, že kdyby mě soupeři viděli druhý den po zápase vstávat, rozstříhají registračky, zlámou hokejky, a už nikdy nebudou hrát hokej. Plynule jsem se přesunul do role trenéra, mám béčkovou licenci. Hned v další sezoně jsem dostal na starost juniory.

Naposledy jste působil v Havlíčkově Brodě, čemu se věnujete nyní?
Čtyři roky jsem byl v Havlíčkově Brodě jako trenér gólmanů a necelé dva roky jako asistent u dorostu. Začátkem listopadu jsem po vzájemné dohodě skončil. Momentálně jsem na volné noze a pomáhám v Hradci Králové na bruslařském trenažéru skate mill. Abych z toho úplně nevypadl, pro malé kluby ve východních Čechách pracuji s malými gólmany.

Spojujete svoji budoucnost s trénováním?
To je dobrá otázka. Nemůžu říct, jestli se něco rýsuje, nebo ne. Jsem v kontaktu s jedním klubem. Uvidíme, co přinese březen. Do jisté míry by mě to lákalo, na druhou stranu zátěž, kterou jsem absolvoval poslední roky, kdy to bylo od rána do večera, už opakovat nechci.

Láká vás spíše trénování týmu, nebo byste se rád věnoval gólmanům?
Vzhledem k tomu, že bych se rád přesunul k dospělému hokeji, tak určitě ne trénovat tým. To v žádném případě. Ale věnovat se gólmanům, protože i v Chance lize jsou mladí kluci, kteří by v uvozovkách technicky měli všechno umět, ale i tak potřebují vedení a také pohladit, bránit před vnějšími vlivy, jako jsou média nebo fanoušci. Zkrátka mít někoho, kdo se jich zastane. Na profesionální úrovni by to měla být jedna z věcí trenéra brankářů. Aby šel gólman do zápasu s čistou hlavou, protože pak může podat svůj nejlepší výkon. A samozřejmě dělat jim v uvozovkách tátu, který kdysi něco znamenal. Lákalo by mě to, ale už v dospělém hokeji.