První titul? Nejkrásnější období v kariéře, má jasno Roman Stantien

Po dvaceti letech nastoupily proti sobě znovu odvěcí rivalové, aby si připomněli finále z roku 1995, kdy Vsetín senzačně vybojoval titul. „Bylo to nejkrásnější období mé kariéry,“ zasnil se po exhibičním střetnutí Roman Stantien. „Jsem rád. že jsme se takto sešli, protože některé kluky jsem dlouho neviděl,“ byl rád za setkání bývalý hráč Vsetína přezdívaný „Bobo“. Zápas skončil šťastněji pro Vsetín, podobně jako před dvaceti lety, rozhodla zápas „Vlachova“ kaluž.

Romane, jak jste si užil exhibiční utkání?
S odstupem času je příjemné vidět dnes už, jak to říct, více než dospělou partu kluků, se kterými nastupoval dřív do zápasů v jednom týmu. Dnes už se na to člověk dívá trochu jinak. Je moc fajn, že jsme se po takové době mohli zase potkat. Měli jsme možnost probrat některé své věci.

Po jaké době jste znovu na Lapači?
No tedy, už ani přesně nevím. Naposledy ale jsem zde byl nejspíš, když jsem trénoval juniory Trenčína. To už je asi pět let dozadu.

Pociťujete nějaké změny na stadionu?
Kabina zůstala prakticky stejná, jako když jsme zde hrávali dříve. Nové jsou viditelně mantinely, osvětlení, takže jde vidět, že se něco do stadionu zainvestovalo. Jinak je vše při starém.

Takže se prakticky cítíte znovu jako doma?
Ano, dá se to tak říct.

Těšil jste se na exhibici?
Moc jsem se těšil. Ani ne tak na zápas, jako na to, že se znovu s klukama po tak dlouhé době potkáme. Některé jsem neviděl opravdu hodně dlouho, takže jsem rád, že jsem je díky této akci mohl opět vidět.

Proběhla i nějaký komunikace s hráči Zlína?
Bavil jsem se už před exhibicí s Radimem Tesaříkem. Prohodili jsme pár slov o tom, co se bude dít. Jinak s ostatními ze Zlína se příliš neznám, takže jsme se společně nebavili.

Jak vzpomínáte na dobu prvního vítězství v extralize?
První vítězství v extralize bylo pro mě asi to nejkrásnější období. Nádherné byly samozřejmě všechny tituly, ale poprvé je vždycky speciální.

Byl to pro vás ten nejcennější mezník v kariéře?
Jak jsem říkal, všechny tituly byly krásné, každý měl své kouzlo, ale ten první si člověk zapamatuje asi nejlépe.

V zápase se vám nepodařilo vstřelit branku, nezamrzelo vás to trochu po závěrečném hvizdu?
Nemrzelo. Myslím, že v zápase ani nešlo o to, kdo a kolik dá branek. Šlo o to, že jsme se na Lapači i společně s fanoušky všichni sešli, že Zlín na tuto akci přistoupil a mohli jsme si to patřičně užít, bylo to perfektní.

Co říkáte na návštěvu na stadionu?
Musím před lidmi smeknout. Přišlo jich opravdu hodně, stadion byl úplně plný.

Nepřekvapila vás i hojná účast zlínských fandů?
To mě hodně překvapilo, nečekal jsem, že jich dojede tolik. O to víc to bylo lepší. Takový zápas s takovou kulisou myslím nemá obdoby.

Většina účastníků už aktivně hokej nehraje, ale v ruce to mají stále.
No, až na pár výjimek, jako je Čajánek, Tesařík, Jakeš atd. už hokej aktivně nehrajeme, ale jak už jsem říkal, o ten hokejový um ani moc nešlo. Mohli jsme si připomenout znovu krásné časy.

Jak jste na tom se silami, neměl jste toho někdy dost během zápasu?
Měli jsme toho dost (směje se). Člověk roky nezastaví a na tom ledě to jde znát. Tělo už na takový záběr není zvyklé. Dalo nám to zabrat hodně.