Poslední titul jsme vyhráli i pro Romana, říká ve velkém květnovém rozhovoru Alexej Jaškin

Václav Trávníček • 13.05.2011

Pešat, Srdínko, Stantien, Jaškin. Co mají tihle hokejisté společného? Správně, hráli za Vsetín. Ale jenom tihle čtyři jako jediní získali s valašským klubem všech šest mistrovských titulů. Ten poslední před deseti lety, na jaře 2001. „Tehdy jsme už hráli zadarmo, ale byla tu i sportovní stránka. Nebudete přece hrát jenom tehdy, když vám někdo do kabiny donese milion. Chtěli jsme vyhrát i pro Romana Zubíka, který byl ve vazbě,“ vzpomíná ve velkém květnovém rozhovoru Alexej Jaškin, bývalý obránce a dnes sportovní manažer VHK.

Jaškin hrál až do svých osmadvaceti v rodném Rusku. Dětství strávil u řeky Jenisej, v městě Krasnojarsk. Na Valašsko přišel v roce 1993 a jakkoliv jej teprve čekala hvězdná budoucnost, něco měl už tehdy za sebou. Třeba druhé a třetí místo v nejvyšší sovětské lize s Voskresenskem – v době vládnutí CSKA Moskva maximum možného. A nebo řadu utkání Supersérie, zápasů mezi kluby sovětské soutěže a NHL. „Ve Voskresensku jsme měli dobrý tým. Škoda, že jsme nedosáhli na titul,“ říká dnes pětačtyřicetiletý Jaškin, který je v České republice už jako doma.

Začnu citací: „8. prosince 1989, Calgary Flames - Chimik Voskresensk 6:3. Branky: S. Makarov 2, Fleury 2, Bergqvist, Gilmour - Jerjomin 2, Jaškin.“ Vzpomínáte?
Vzpomínám. Bylo to utkání Supersérie. Odvetu proti Calgary jsme hráli v Petrohradě a tam jsem skóroval dvakrát.

Máte pamatováka. Jaké to bylo, hrát Supersérii?
Šlo o navázání družby mezi sovětskou ligou a NHL. Zároveň to byla jedna z mých prvních návštěv Ameriky. Podařily se nám dvě sezóny, kdy jsme s Voskresenskem skončili druzí a třetí. Za odměnu jsme letěli do USA a Kanady. Bylo to hodně nezvyklé. Kolem naší návštěvy se točilo hodně lidí, bylo to velkolepé.

Asi to byl velký kulturní šok, že?
Samozřejmě. Když jsme v Moskvě nastupovali do letadla, bylo mínus 30. Vystoupili jsme v Los Angeles a tam bylo plus 30. Zahráli jsme si hokej, stihli navštívit Hollywood… Vzpomínám si, že nás tehdy přišel do kabiny pozdravit herec Sylvester Stallone. To všechno byly zážitky.

V té době ještě existoval Sovětský Svaz. Hlídali vás?
Myslím, že ano. Jela s námi docela početná skupina tajných a i z pořadatelské strany se tam hemžili lidé od FBI. Člověk, který odpovídal z naši bezpečnost, měl kolem sedmdesátky. Seznámili jsme se a dozvěděli, že byl v nejvyšším vedení celé FBI.

Měli jste příkazy, o čem se bavit můžete a o čem ne?
Jasně. Bylo to stejné, jako kdybyste chtěli vyjet z Československa.

V rámci Supersérie jste v prosinci 1990 měřili síly s Bostonem Bruins. Vyhráli jste 2:5, přičemž vy jste jednou skóroval a za Medvědy se jedenkrát prosadil Vladimír Růžička. Všiml jste si ho tehdy?
S Růžou jsme se potkávali, když byl v nároďáku. Ale že bych si ho všiml zrovna v tomhle zápase? To si nevybavuji. Jinak si to utkání pamatuji dobře. Boston hrál první dvě třetiny v nejsilnější sestavě a od třetí části dali prostor borcům z checking line. Ti lítali po ledě a dost s námi mlátili o mantinely.

Jedno utkání jste sehráli i proti Minnesotě North Stars, která za tři roky prodala licenci do Dallasu. Jaké to bylo mužstvo?
První utkání jsme hráli doma ve Voskresensku a odvetu pak na jejich ledě. Co si vzpomínám, měli dva obránce vysoké přes dva metry. Prý to byli bývalí boxeři, kterým nevyšla kariéra. Byl to spíš takový policejní případ. Já tehdy hrál v obranné dvojici s Igorem Nikitinem. Ti dva na nás nastoupili a Igorovi dali slušnou nakládačku. Chytili ho v rohu, následovala hokejka v obličeji a několik stehů.

Vy jste vyvázl bez újmy?
Naštěstí ano. Nebyli jsme na to moc zvyklí, nebyl to náš styl. Podobně vypjaté to bylo, když jsme hráli s Detroitem. Tam jsem byl viníkem já, když mi hokejka nešťastně přistála ve tváři jednoho z hráčů, tuším že Steva Yzermana. Dostal jsem trest 5 minut + do konce utkání, takže mě chytit nemohli. Leda v kabině (směje se). Se zdravou kůží vyvázl i další náš bek Sergej, který dvakrát sundal jednoho z detroitských útočníků. Sice to bylo čisté, ale Rudá křídla měla v kádru Boba Proberta, nejsilnějšího bitkaře široko daleko. Chtěl si Sergeje chytit, ale myslím, že k tomu taky nedošlo.

PRVNÍ TITUL získal Vsetín v sezóně 1994/1995, když ve valašském finále porazil rivalský Zlín. Jaškin v tomto ročníku extraligy odehrál v zelenožlutém dresu úctyhodnou porci pětapadesáti zápasů. „Dařilo se nám, tak jsem si rychle zvyknul,“ vzpomíná rodák z Krasnojarsku. Fotografie je rozklikávací!

Už jste zmínil, že jste Supersérii hráli s Voskresenkem coby druhý a třetí nejlepší tým sovětské ligy. Tato umístění byla určitě velkým úspěchem, že? Vždyť před tehdejšího suveréna CSKA Moskva bylo téměř nemožné proniknout.
V tu dobu na nás byli v CSKA naštvaní. Ze čtyř vzájemných zápasů jsme s nimi dvakrát vyhráli a dvakrát remizovali. Přitom měli na soupisce všechny hvězdy kromě Fetisova. Ale bylo to jako na kolotoči. Jejich první pětku tvořili Larionov, Makarov, Krutov, druhý útok byl Kaminský, Chomutov, Bykov. Třetí pětku jsem zapomněl, ale ta čtvrtá nastupovala ve složení Mogilný, Fjodorov, Bure. Člověk si nemohl moc vybírat. Ale měli jsme štěstí, dobrou taktiku a kvalitního gólmana.

V týmu jste měli i pozdější hvězdu Vjačeslava Kozlova. Jaký byl?
Tehdy byl ještě mladý. Měl předpoklady dobrého hráče, jinak by nehrál. Bylo mu sedmnáct a kdyby neměl kvalitu, neprosadil by se. Měli jsme výborný mančaft. V letech 1991 a 1992 se rozprchl, protože se otevřely hranice a kluci šli zkusit štěstí ven. Já taky nebyl výjimkou, odešel jsem o rok později. Ještě v roce 1991 jsme ale měli velkou šanci soutěž vyhrát. Vedli jsme tabulku o nějakých devět jedenáct bodů, ale náskok jsme promrhali. Jeden z klíčových zápasů byl proti Dynamu Moskva. Ještě dvě minuty před koncem jsme vedli 3:2, navíc hráli přesilovku. Udělali jsme ale chybu, soupeř vyrovnal a minutu před koncem vstřelil vítězný gól.

Jak se zrodila vaše cesta do Vsetína?
Víceméně náhodou. V roce 1993 byly v Chimiku nějaké trable, nebylo to ideální. V červnu jsem měl odjet hostovat do Švédska nebo Finska, ale nepustili mne. Byli jsme domluvení na nějakých podmínkách, ale ty nebyly splněny. Tak jsem řekl, že odejdu za první nabídkou, která přijde. No a ta nabídka přišla ze Vsetína.

Alexej Jaškin
» Narodil se 22. července 1965 v Krasnojarsku
» V letech 1988 – 1993 působil v Chimiku Voskresensk, hrajícím elitní sovětskou soutěž. S týmem získal stříbrnou (1989) a bronzovou (1990) medaili
» Do Vsetína přišel dva roky po rozpadu Sovětského svazu, v průběhu sezóny 1993/1994. Pomohl týmu postoupit do extraligy
» S valašským klubem nakonec prožil zbytek profesionální kariéry a stal se jedním ze čtyř hráčů, kteří zde získali všech šest mistrovských titulů
» V letech 1995-2001 nevynechal v play-off jediný zápas
» Sezónu 2001/2002 pro zranění celou vynechal. V té následující se vrátil a stal se nejproduktivnějším vsetínským obráncem
» Od roku 2006 pracuje ve vsetínském hokeji jako sportovní manažer
» Má dceru a dva syny - Michail i Dmitrij hrají hokej za Slavii Praha

Počkejte, jak se o vás Vsetín dozvěděl?
Přes manažera CSKA Moskva. Jednou za mnou přišel a zeptal se, jestli bych to nechtěl zkusit. A jak jsem řekl – ta nabídka byla první, tak jsem na ni kývl. Byli jsme domluvení.

Takže jste si sbalil věci a odjel?
Ano.

Čili jste přistál na letišti v Ostravě….
Přistál jsem v Praze, přespal na hotelu a následující den mě nabral tým k sobě, jeli jsme hrát do Ústí nad Labem.

To přišel trenér na hotel a řekl: „Lexo, my jsme Vsetín a jdeme hrát zápas“?
(směje se) No jo, ve stručnosti to tak bylo.

Jaké byly vaše začátky v Česku? Musel jste se ve Vsetíně dlouho rozkoukávat?
Tehdy byl ve Vsetíně dobrý mančaft a nějaké rozkoukávání netrvalo dlouho. Sezónu 1993/1994 začal ve Voskresensku, odešel jsem asi po osmi kolech. Takže hokejově jsem připravený byl. Samozřejmě se ve Vsetíně hrál trochu jiný styl hokeje, navíc jsem měl jazykovou bariéru, ale snažil jsem se zapadnout do kolektivu. Velké plus bylo, že se nám dařilo.

Kdybych odešel za prací do města, vzdáleného dva tisíce kilometrů, asi by mi adaptace chvíli trvala…
Všechno je otázka zvyku. Asi opravdu hrálo roli to, že jsme měli výborný kolektiv a byli stále pohromadě. Co by si měl člověk přát lepšího? Samozřejmě, vždycky můžeme toužit po něčem větším, lepším, skvělejším, ale vycházejme z reality. Dařilo se nám, tak jsem si rychle zvyknul.

Ze začátku jste to šel do Vsetína víceméně jen zkusit, že?
V první fázi ano, to přiznávám. Ne že bych z Ruska odejít vyloženě musel, ale využil jsem první nabídku, která přišla. Chtěl jsem ve Vsetíně dohrát sezónu a pak by se vidělo, co dál. Podařilo se nám ale postoupit do extraligy, tak jsem tady smlouvu prodloužil o další rok. Pak zase o další… Přicházely nabídky i odjinud, ale vidíte. Nakonec jsem tady zůstal až dodnes.

Pamatujete si první česko slovo, které jste se naučil?
Asi „ahoj“ nebo „dobrý den“.

A druhé bylo „nashledanou“?
(směje se) Asi tak nějak.

Uvažoval jste někdy odchodu?
Nějaké nabídky byly, ale vsetínský tým šlapal, byl jsem tu spokojený. Tak proč si hledat něco jiného? Navíc česká liga patřila k nejlepším. A v ruské Superlize tehdy nebyly takové podmínky, jako mají dnes kluby KHL. To nabralo tenhle směr až někdy od roku 1998. Sice i pak přicházely nabídky, ale vždycky jsem zůstal. Možná by někdo volil jinou cestu, ale já měl zkrátka tuhle. Není všechno jenom o penězích.

DRUHÝ TITUL vybojovali Valaši v sezóně 1995/1996. Obhajoba se povedla, Vsetínští porazili ve finále Litvínov 4:1 na zápasy. Zisk zlatých medailí slavili na domácím ledě. „Nějaké nabídky odjinud byly, ale vsetínský tým šlapal, byl jsem tu spokojený. Tak proč si hledat něco jiného? Navíc česká liga patřila k nejlepším,“ vzpomíná Alexej Jaškin. Fotografie je rozklikávací!

Když do Vsetína přišel další Rus Andrej Galkin, dělal jste mu tady průvodce, viďte?
S Galkinem jsme spolu hráli už jednu sezónu ve Voskresensku, než odešel do jiného týmu. Když přicházel do Vsetína, byl jsem tady už asi půl roku, takže jsem se mu snažil radit. Potřeboval někoho, kdo mu rozumí, tak jsem mu pomáhal vyřizovat potřebné věci.

Byl to ve Vsetíně váš největší kamarád?
Je to Rus, takže jsme mezi sebou měli vztah. Většinu času jsme trávili spolu.

V devadesátých letech hrála v extralize celá řada ruských hráčů. Byli jste nějak vzájemně v kontaktu?
Byli. Prokopjev nebo Jerofejev hráli ve Vítkovicích, což nebylo daleko, Andrej Jakovenko působil ve Slavii, komunikoval jsme se i se Sergejem Butkem a Normundem Sejejsem. S těmi, kteří hráli poblíž, jsme se scházeli. I s celými rodinami. S těmi, co byl dál, jsme si telefonovali. Vždycky jsme si měli co říct a víceméně jsme spolu v kontaktu pořád.

S kým vám to v obranné dvojici nejvíc šlapalo?
Každý ze spoluhráčů byl pro mne svým způsobem přínosem. A věřím, že i já pro něj. Nechtěl bych jmenovat, že se mi s někým hrálo líp nebo hůř. Já se snažil jít vždycky do zápasu naplno, ať už s jakýmikoliv spoluhráči.

Přesto - měl jste k sobě raději technika, nebo někoho, kdo to bourá, čistí?
Člověk to musí brát komplexně. Hlavní je, aby to byl skutečně hráč a abyste si navzájem rozuměli. Každý má své lepší a horší stránky. Bylo mi jedno, jestli partner z obranné dvojice je, nebo není technik. Důležité bylo, aby na něj byl spoleh a abychom se dokázali pochopit. O tom to je.

Záda vám kryl většinou brankář Roman Čechmánek. Jak jste snášeli, když se naštval na sudího a začal stavět z betonů komínky?
Všichni jsme lidi, každý občas udělá chybu. I Roman. Ale od toho jsme byli mančaft, abychom to napravili. Někdy byl tím nápravčím zase on, když vychytal soupeře. Když někdo udělal nějakou blbost, určitě nás to v ten okamžik rozladilo. Ale že by to bylo nějak dramatické? To ne.

Když tým během sezóny 1997/1998 opustil matador Rostislav Vlach, převzal jste po něm kapitánské céčko a dovedl Vsetín ke čtvrtému titulu. Jaké to pro vás bylo?
Byla to zodpovědnost. Tehdy za mnou přišel trenér Honza Neliba a řekl mi, že by chtěl, abych dělal kapitána. Nešlo říct, že to dělat nechci. A já v tom ani neviděl problém. Kromě zodpovědnosti to byla i pocta, vzhledem k tomu, jaký tým Vsetín měl. Ale nic dalšího bych v tom nehledal.

S trenérem Nelibou měli někteří hráči problém, že?
Možná to vyzní špatně, ale trenér musí mít respekt a odstup od hráčů. Honza byl taková otevřená duše a chtěl takhle řešit i některé věci. Byl hodně demokratický a pouštěl si hráče hodně blízko k tělu. Jenomže ne s každým to šlo.

Každopádně měli ale hráči ve Vsetíně silné postavení, když se při konfliktu neporoučel jeden dva útočníci, ale trenér…
Bylo to o zpětných vazbách v kolektivu. Ne že bych do toho nějak zvlášť vnikal, ale šlo o odezvu na to, že se Honza zastal některých hráčů. Ale protože nebyla zpětná vazba, musel odejít.

TŘETÍ TITUL v sezóně 1996/1997, kdy zelenožlutí ve finále přejeli Vítkovice s Martinem Pruskem v brance 3:0 na zápasy, odstartoval v české extralize hon na Vsetín. Obránce Alexej Jaškin v téhle sezóně nastřádal solidních 31 kanadských bodů. Fotografie je rozklikávací!

Vy jste se Vsetínem získal všech šest titulů, z toho ten poslední na jaře 2001, v době, kdy hlavní mecenáš Roman Zubík seděl ve vazbě pro podezření z daňových podvodů. Jak to na vás působilo?
Hráli jsme tehdy semifinále na Slavii. Roman, který obvykle jezdil s námi, tentokrát nepřijel. Dostali jsme zprávu, že je ve vazbě. V kabině jsme si sedli a řekli, že jsme přece hokejisté a chceme to uhrát. A nakonec se to povedlo.

Říká se, že tehdejší play-off jste už hráli zadarmo…
Bylo to tak. Ale byla tam i sportovní stránka. Nebudete přece hrát jenom tehdy, když vám někdo do kabiny donese milion. Tehdy si prostě pětadvacet lidí řeklo, že zkrátka bude hrát. A hotovo.

Asi to něco vypovídá o morálce vsetínského mužstva.
Přesně tak. Navíc to pro nás znamenalo takový popich. V novinách se psalo, že nóbl milionář konečně sedí ve vězení a podobné blbosti. Hráli jsme tehdy i pro Romana. Chtěli jsme dokázat, že vyhrajeme, ať si kdo chce co chce zkouší.

Drželi jste s ním basu?
Určitě.

Šestý titul jste nakonec proti Spartě ukořistili, ale hned v létě nastal hromadný odliv hvězd – právě kvůli tomu, že Zubík už děj věcí neovlivňoval. Neuvažoval jste ani tehdy, že sbalíte kufry jako vaši spoluhráči?
Budu upřímný, uvažoval. Nastala tady taková prázdnota a nejistota. Nevědělo se, co bude nebo nebude. K rozhodnutí mi ale pomohla špatná náhoda. Urval jsem si achilovku a rok nemohl hrát.

Ano, celou sezónu 2001/2002 jste byl bez hokeje. Asi nebylo nic příjemného, sledovat spoluhráče jenom z tribuny, viďte?
Přesně tak. Přišel jsem na hokej a i když jsem to prožíval, nemohl jsem nic dělat. To bylo nejhorší.

Nakolik bylo náročné se po takovém zranění vrátit?
Vždycky je to těžké. Tady jsem navíc stál rok a tři měsíce. A potom – už mi nebylo pětadvacet, nějaký věk jsem už v té době měl. Došlo k určitým komplikacím, rehabilitace se protáhla. Sedm měsíců jsem se snažil, abych vůbec mohl na led. V pětadvaceti bych to dohnal hned, ale tehdy to bylo náročnější. Ale i díky tomuhle zranění jsem ve Vsetíně zůstal.

…a to až do roku 2005, kdy jste ukončil kariéru. Končilo se vám lépe s vědomím toho, že máte nabídku působit jako sportovní manažer klubu?
I to hrálo svoji roli. Především jsem ale sám cítil, že tu jsou jiní kluci, kteří by měli dostat přednost. Kdyby byl mančaft trochu jiný a nehráli pak už samí mladíci… Ale nelituji toho. Možná jsem měl skončit ještě dřív. Jsi zvyklý na nějaký svůj standard, ale někdy to jde a jindy ne. Takže to v závěru příjemné nebylo, protože psychika je 80 procent výkonu. Možná jsem měl skončit ještě dřív (usměje se).

Jaký byl největší rozdíl mezi Vsetínem devadesátých let a Vsetínem po roce 2001?
Rozdíl byl v hráčích a v jejich kvalitě. A myslím, že i v kolektivu a přístupu k hokeji. Proměnila se psychologie týmu. I na Vsetín bylo pohlíženo jinak. Byl brán jako favorit, ale už neměl takovou sílu. V devadesátých letech se zkrátka sešla parta lidí, kteří si padli do noty. Sedm let po sobě jsme byli ve finále. Už tehdy se do týmu zapracovávali mladí kluci, ale nebylo jich tolik. Po roce 2001 hrála za A-tým kopa mladíků, kteří byli nezkušení a některé věci jim zkrátka scházely. Ti kluci logicky nemohli naplnit očekávání diváků a zacelit díry po Dopitovi, Procházkovi, Paterovi… Každý z nás je nahraditelný jenom v uvozovkách.

V devadesátých letech, ale hlavně po roce 2001 se toho o Vsetínu dost napsalo. Některé články se na pravdě zakládaly, u jiných to bylo problematičtější. Jak jste to vnímali?
Jak jste řekl, bylo toho napsáno hodně. Nechci se k tomu vracet, ale samozřejmě spousta věcí byla nepravda. Svým způsobem to byla mediální válka. Vsetín někdy z článků vycházel dobře, někdy ne. Když jste v tom zainteresovaný, mrzí vás křivda. Ale že bychom to špatně snášeli? To ne. Navíc v devadesátých letech byl náš kolektiv byl natolik silný, že tohle ani nebral do úvahy.

Takže to nebylo tak, že byste si přečetl článek a řekl: „Koštuříku, až já tě dostanu…“
To jsem samozřejmě řekl tisíckrát (směje se). Ale nic z toho nebylo. Řekl jsem si jen, že se s některými lidmi nebudu bavit. Všichni přece musíme ctít nějakou etiku.

Měl jste nějaký černý seznam novinářů, se kterými jste se nebavil?
Člověk má samozřejmě k někomu blíž a k někomu dál. Ne jenom z tištěných médií, ale třeba i z televize. Stojíte na zimáku, snažíte se na ploše dvaceti minut něco sdělit, a oni z toho vystřihnou nějakou větu, která pak vyzní v novém kontextu úplně jinak. Když takoví lidi zavolají podruhé, povím jim: pánové, když to bude jak minule, nechci se s vámi bavit. Je to zase o zpětné vazbě. Pokud odpovídám na nějakou otázku, ze které pak vzejde účelově sestříhaný blábol, není to dobré.

ČTVRTÝ TITUL vybojoval vsetínský tým na jaře 1998 ve finále proti Třinci (3:0 na zápasy). Za Oceláře chytal Radovan Biegl, v zelenožlutém dresu exceloval Roman Čechmánek. Valachy k triumfu dovedl kapitán Jaškin, jenž v průběhu sezóny přebral céčko po Rostislavu Vlachovi. Navíc během play-off odseděl na trestné lavici pouhé 2 minuty. Skvělá sezóna! Fotografie je rozklikávací!

Pojďme k vyloučení Vsetína z extraligy na jaře 2007. Jste toho názoru, že šlo o nějaké logické vyústění věcí, nebo naopak myslíte, že šlo o nespravedlnost?
Myslím, že šlo o dlouhodobý proces, nebylo to jenom o roce 2007. Tehdy se jenom sešly určité aspekty, které tomu nahrály. Je to vždy o tom, kdo vyloučení hodnotí a z jakého úhlu se na něj dívá. Podle mne je pravda někde uprostřed. Mrzí mne, že se nerozhodlo na hřišti, ale u zeleného stolu. Tam mimochodem hlasovalo i Ústí nad Labem, které ještě extraligu ani nehrálo. Myslím si, že takovéhle praktiky sportu nenahrávají. Určité problémy tady byly, to ano. Město a vedení klubu se přesto snažily udělat všechno pro to, aby extraliga ve Vsetíně dál pokračovala. Měli jsme nějaké trable, ale to ostatní kluby taky. Zrovna se ale vybral Vsetín – asi proto, že je to sem nejdál.

Zaslechl jsem názor, že poukazovat na dluhy ostatních je takové chytání se stébla…
Každý má svůj názor. Já to vidím prostě takhle. Mrzí mě, že se to odehrálo u zeleného stolu a nikoliv na ledě. V jednu dobu nás každý odepisoval a přál nám, abychom vypadli v baráži proti Ústí. Ale když jsme nevypadli, proč by se to mělo rozhodovat u zeleného stolu?

Cítíte stále křivdu, nebo vás to už přešlo?
Jsou to už čtyři roky zpátky. Mrzí mě to vůči divákům a klukům, kteří tady byli. Každý měl totiž potom problémy, aby se někam zařadil. Myslím, že to spravedlivé nebylo.

Když jste se loučil s kariérou, jedno střídání jste si zahrál se synem Michailem, tehdy třináctiletým. Jak se mu dnes daří?
Hraje za juniorku Slavie a je to střídavě oblačno. Přechod mezi jednotlivými kategoriemi je vždycky doprovázen určitými komplikacemi, roli hraje i psychologie. Uvidíme, co bude dál. Myslím, že teď by se měl zaměřit víc na školu. Jestli hokej bude mít rád, bude ho hrát dál. Jestli to bude ve 2. lize, v 1. lize nebo v extralize, to už je na něm. Já za něj život neprožiju, musí se sám rozhodnout, co bude jeho priorita.

A Co druhý syn Dmitrij? Z toho je už docela hvězda…
Tak hvězda… Má dobře našlápnuto. Vcelku se mu daří. Myslím, že udělal velký pokrok, ale jsou to všechno zatím jenom takové dílčí krůčky. Samozřejmě bych mu přál, aby dosáhl daleko větších úspěchů. Ale zase je otázka, jak se bude všechno vyvíjet. Určitě má však našlápnuto dobře a já jsem za to rád.

Vy sám se cítíte ještě jako Rus, nebo už jako Čech?
(směje se) Asi se budu vždycky cítit jako Rus. Každý člověk je ale součástí něčeho. A já jsem součástí Vsetína. Nedokážu říct, že jsem jenom Rus a dál nic nevidím a neslyším. Jsem tady přece jenom dlouhou dobu. Osmnáct let, to je kus života.

Radujete se v ruštině?
Víceméně už v češtině. Sám se sebou mluvím už taky česky.

Komu fandíte, když je v televizi zápas Česko – Rusko?
Pěknému hokeji (směje se).

A když je to polízanice?
(směje se) Tak nikomu!

Co když hraje za reprezentační dvacítku syn Dmitrij?
To fandím samozřejmě jemu. Ale znám i hráče z ruské reprezentace, takže se nedá říct úplně jednoznačně, že fandím jenom jednomu výběru. V určitých fázích fandím oběma týmům.

PÁTÝ TITUL, to bylo druhé valašské finále v sezóně 1998/1999. Vsetín triumfem 3:1 na zápasy uzavřel zlatou pětiletku. Příští sezónu dokráčeli Valaši „jen“ ke druhému místu. V této sezóně odehrál Alexej Jaškin rekordních 64 utkání (52 v základní části, 12 v play-off). Fotografie je rozklikávací!

Byl jste někdy v posledních letech ve Voskresensku nebo Krasnojarsku?
V Krasnojarsku jsem byl před pěti lety. Je to velké město, každým dnem se mění. Když dnes odjedete ze Vsetína a vrátíte se za rok, určitě se také změní.

Máte tam staré kamarády?
Jasně. A i s těmi jsem v kontaktu. Na podzim byli v Česku, hrál se tady turnaj energetických společností. Kontakt tam je.

Komu fandíte v ruské lize?
Nemám jednoznačného favorita. Je to jako s tou reprezentací: fandím jednotlivým lidem, které znám. Třeba Andreji Jakovenkovi ve Spartaku Moskva. Poměry se změnily. Fandil bych Chimiku, ale místo něj je tam Atlant. A to je něco úplně jiného.

Jak vám prosperuje prodejna Lexasport?
(směje se) No moc ne. Je to dáno tím, že lidi asi docela zasáhla krize. Ale nemůžu si stěžovat. Ten obchod není na zbohatnutí, ale na to, aby tu zkrátka byl. Když někdo potřebuje, aby si přišel koupit třeba pásku na hokejku. Není to žádný hypermarket Albert (směje se).

Kdo hrál v devadesátých letech ve Vsetíně hokej, byl za boha. Jak se podle vás pohled veřejnosti od té doby proměnil?
V devadesátých letech měl tým úspěchy, které gradovaly. Navíc byla jiná životní atmosféra, než dnes. Ale myslím, že tady hokejové nadšení pořád je. Fanoušci i lidé jsou stále vstřícní. Řekl bych to tak, že lidé si hokejistů pořád všímají a ve většině případů v pozitivním světle. Myslím, že pohled veřejnosti na hokejisty je spíš pozitivní, než negativní.

Zůstanete ve Vsetíně do konce života?
Nikdy neříkej nikdy. Líbí se mi tu a jsem zde víceméně spokojený. Člověk má nějakou svoji vizi. A když něco zkusí, chce pokračovat dál. Já ale zatím nemám důvod, abych se někam dral za každou cenu. V tomhle jsem realista. Něco jsme tady rozběhli a chtěl bych v tom pokračovat. Je na nás, jaké vyvineme úsilí a jaké dokážeme pro vsetínský hokej vytvořit podmínky. Zatím nemám důvod jít někam jinam, ale neříkám, že při dobré nabídce bych něco jiného zkusit nechtěl. Zatím však žádná natolik atraktivní nabídka nepřišla.

Takže v nejbližším období zůstanete na Valašsku?
Přesně tak. Spousta věcí se neodehrává úplně podle našich předpokladů, takže proto nikdy neříkám nikdy. Ale cítím tady za něco zodpovědnost a nemůžu se na to vykašlat a jen tak odejít. Nechal jsem tady kus života, který bych nemohl vyhodit do popelnice. To nejde. V určitých věcech vážíte jiné hodnoty, než jsou peníze nebo zajímavá práce ve větším klubu. A navíc – když někdo někam odchází, je dobré, aby to měl komu předat, aby ten jeho nástupce už byl v dané oblasti zajetý.

Připadáte si jako vsetínský patriot?
Nepřipadám. Proč? Jsem tady jenom řadový pracovník…

Ale no tak, vždyť jste ve Vsetíně pomalu legenda.
No, sebe sama mi nepřísluší hodnotit. To musí někdo jiný. Jasně, na ulici mě lidé zdraví a s některými se i zastavím. Ale že bych tady chodil s nosem nahoru a nadnášel se? To vůbec ne. Beru to úplně normálně.

ŠESTÝ TITUL vybojovali vsetínští hokejisté po roční pauze na jaře 2001, když vrátili finálovou porážku pražské Spartě (3:1 na zápasy). Valaši už hráli play-off zadarmo, jejich hlavní sponzor Roman Zubík seděl ve vazbě. „Sešli jsme se v kabině a řekli si, že jsme hokejisté a že to prostě uhrajeme, ať kdo chce co chce zkouší. S Romanem jsme drželi basu,“ říká Jaškin. Ten v sezóně 2000/2001 vyrovnal svůj rekord, opět nastoupil do 64 utkání. Fotografie je rozklikávací!

Jaké máte ambice s druholigovým Vsetínem?
Perspektivu vsetínského hokeje vidím v tom, abychom ohráli co nejvíce našich mladých kluků. Teď si nemůžeme moc vyskakovat. Navíc ani těch hráčů na trhu není tolik. Myslím, že by byla utopie brát sem někoho, kdo tu odehraje rok nebo dva a pak se sbalí a odejde. Chceme stavět na vlastních odchovancích a pracovat s nimi s perspektivou do budoucna. Co se týče nadcházející sezóny, rádi bychom postoupili do play-off. A tam už bude vše otevřené.

To jste určitě chtěli i loni…
Bohužel se nám to nepodařilo. Jde to zčásti na moji hlavu, protože jsem součástí týmu, který vybíral hráče. Na některé jsme spoléhali a ti nás zklamali, to můžu říct na rovinu. Ale z loňské sezóny máme i pozitivní signály, co se týče talentovaných mladých hráčů. Věřím, že tohle na sebe bude každý rok nějakým způsobem navazovat a jestli to fanoušci vydrží, mohli bychom mít za tři roky dobrý mančaft. A s tím si pak můžeme stavět nějaké cíle.

V nějakých prognózách jste asi opatrný, že?
Teď bych byl v nějakých prognózách strašně opatrný. Postup do 1.ligy? To momentálně vůbec nepřichází do úvahy! Chceme, aby se fanoušci bavili. Ale musí si zvyknout na to, že dochází k obměně generací. Měli by spíš fandit klukům, kteří teď začínají, nabírají zkušenosti, ale zároveň rok od roku rostou. Někteří z nich už loni rozhodovali zápasy. To je pro nás pozitivní signál. Čím víc budeme mít v kádru vsetíňáků, kteří budou mít ke klubu vztah, tím to bude lepší. V tomhle vidím naši perspektivu.

Základem toho je ovšem silná přípravka.
Přesně tak, na to nemohu zapomenout. Přípravka je základ. Chceme, aby dětem sport naplňoval život více, než je tomu teď. Vidím, že hodně dětí je takových neaktivních, má špatnou motoriku… Chceme, aby u nás děti hrály hokej a bavily se tím, stejně jako jejich rodiče a za pár let i diváci.