Na Lapači jsem získal lásku k hokeji, líčí Lubomír Štach. Jak vzpomíná na MS U18 či triumf v OHL?

V létě se Lubomír Štach po dlouhých 14 letech vrátil na Valašsko. Táhlo ho to domů, chtěl si zahrát před zaplněným Lapačem. Jenže Chance liga od října kvůli koronaviru stojí. Ledy se v uplynulých týdnech alespoň trochu pohnuly, hráči již mohou trénovat na ledě a vyhlíží návrat do zápasového kolotoče. „Jsem rád, že momentálně víc bruslíme, než běháme. Věřím, že se Chance liga brzy znovu rozjede,“ hlásí čtyřiatřicetiletý obránce, jenž získal cenné medaile jak v dorostu a juniorce, tak na mistrovství světa osmnáctiletých, kanadské OHL i mezinárodní EBEL.

Co pro vás znamená hrát hokej za Vsetín?
Je to pro mne čest. Vyrostl jsem tady a do sedmnácti let i působil. Na Lapači jsem získal lásku k hokeji. V dětství jsem sledoval, jak vsetínský válec vyhrává skoro každý zápas. V téhle zlaté éře by mne nenapadlo, že bych si mohl za Vsetín i zahrát. Jasně, momentálně nejsme špička extraligy, ale pořád jsme ten stejný oddíl. Jsem rád, že tady můžu být, splnil se mi sen.

Narodil jste se v roce 1986, takže mistrovskou éru Vsetína si musíte pamatovat dobře…
Pamatuji si ji velmi dobře, vybavuji si i detaily. Dodnes vím, kde jsem na stadionu seděl nebo že jsem o přestávce chodil na brambůrky. Prodával jsem tištěný program k utkání, který se jmenoval Zpravodaj. Byl to zdroj mého příjmu právě na brambůrky. Hrávalo se od pěti, tak jsme ve tři hodiny coby žáci nafasovali po stovce Zpravodajů. Z každého prodaného kusu jsem měl korunu, a když se mi podařilo prodat všechno, měl jsem stovku. Bylo důležité přijít co nejdřív, abych se dostal jako jeden z prvních buď na stání, nebo na cestu ke stadionu.

Vybavíte si své první krůčky na ledě?
Rodiče mě vzali do přípravky, hokej mě hnedka chytl. Od té doby jsem na Lapači prošel všemi kategoriemi. Když dnes na stadionu potkám své bývalé trenéry, je to pro mě nostalgie. Jsem vážně moc rád zpátky na Vsetíně.

Který trenér vás v mládeži nejvíc ovlivnil?
Hodně mě ovlivnil pan Maršalík, protože ze mě udělal obránce. Předtím jsem totiž hrál v útoku. Rád vzpomínám na pana Hudlera staršího, který mi v kariéře pomohl asi nejvíc ze všech. Viděl ve mně potenciál a dal mi velký prostor, abych se mohl rozvíjet. Vytáhl si mě už jako sedmáka nebo osmáka do dorostu. Pod jeho vedením šla má kariéra skoro až raketově nahoru. Předtím nás pan Kubo s panem Langem skvěle nachystali fyzicky a už to pod nimi nebyl úplně dětský hokej. Stejně jako za pana Dočkala nebo Šilhána. A v juniorce pan Trnka s Kopřivou, to mělo také velkou úroveň, začali jsme nakukovat do A-týmu.

V sezoně 2002/2003 jste nastupoval v play-off jak za dorost, tak za juniorku. A v obou případech se vám podařilo získat pro Vsetín medaili…
A to si ještě myslím, že nás o gól okradli ve finále dorostenecké extraligy na Kladně. Hráli za ně Voráček, Tlustý nebo Frolík. Neuznali mi trefu v poslední vteřině. Brankové světlo se ještě stihlo rozsvítit, myslím si, že ten gól měl platit. Bohužel ho neuznali, mohli jsme vyhrát celou ligu. Dodnes si na to pamatuji. Tehdy to bylo trošku náročnější, ale hrál jsem jak za dorost, kde jsme skončili druzí, tak za juniorku, se kterou jsme vybojovali bronz. Na Vsetíně byla vždycky špičková mládež, hrálo se o medaile. Nic jiného než placka nebo finále se nepočítalo. Mělo to opravdu velkou kvalitu.

Lubomír Štach a mládežnické trofeje ze sezony 2002/2003: Třetí místo s juniorkou, druhé s dorostem.

Vybavíte si svůj první start za A-tým?
Bylo to v roce 2003 proti Litvínovu. Nosil jsem tehdy ještě košík a Michal Trávníček mě dohrál tak, že mi ho promáčkl a měl jsem modřinu přes půl obličeje. To si budu pamatovat celý život. (smích) Ale vyhráli jsme, to bylo hlavní.

Od kterých spoluhráčů jste se tehdy učil?
Zažil jsem velké mazáky. První zápas jsem hrál po boku Alexeje Jaškina. V kabině A-týmu jsem seděl vedle Romana Stantiena. To byla velká škola. Moc mi pomohli a ukázali, jak to v seniorském hokeji funguje. V brance byl Radovan Biegl, na tréninku bylo těžké nevystřelit mu jinam, než do lapačky. Potom to mladí hráči odnášeli. Ale my mladí jsme byli pokorní a rádi, že vůbec můžeme v áčku být.

Jak vzpomínáte na mistrovství světa osmnáctiletých 2004, na kterém jste s reprezentací získal bronz?
Zrovna dneska jsme se o tom bavili se spoluhráči, že už je to hodně dávno. (smích) A že to tenkrát byl úspěch, ale nebyla to taková bomba, jako kdyby se něco takového podařilo dnes. Na celý turnaj, který se konal v běloruském Minsku, vzpomínám v dobrém. Když se na tím ale ohlédnu zpětně, myslím si, že bronzová medaile je spíše neúspěch, protože jsme měli rozhodně mančaft na zlato. Nezvládli jsme jenom jeden zápas a to nás stálo titul. I tak je to ale pěkná vzpomínka v kariéře.

Proč se podle vás reprezentaci podobné úspěchy v posledních letech spíše nedaří?
Myslím, že nám svět trochu odskočil. Švédsko, Finsko, Rusko, Amerika a Kanada jsou úplně jinde. My jsme tyto mančafty kromě Rusáků pravidelně poráželi. Poslední ročníky s těmito zeměmi většinou prohrávaly. Bohužel nám ujel vlak, tak musíme doufat, že ho brzy doženeme.

Ve svých osmnácti jste okusil i zámořskou OHL. Jaká to byla zkušenost?
Na to vzpomínám také moc rád. Ve druhé sezoně, kdy už jsem se pořádně rozkoukal a cítil se komfortně, jsme s týmem Peterborough Petes vyhráli celou soutěž. Měl jsem v týmu dobrou pozici, snad jsem k úspěchu nějak přispěl. Takže skvělé vzpomínky. Tenkrát jsem jenom chodil do školy, hrál hokej, o víkendu nějaká ta zábava. Tak mi to přesně vyhovovalo, potřeboval bych mít znovu devatenáct let. (smích)

To bylo v sezoně 2005/2006. Jak tehdy místní brali triumf v Ontario Hockey League, tedy jedné z hlavních kanadských juniorských soutěží?
Peterborough bylo zrovna v této sezoně vyhlášeno jako nejlepší hokejové město. Hodnotil se počet fanoušků na zápase, jak se fandí a podobně. My měli každý zápas vyprodáno. S českou juniorkou, na kterou chodí pár rodičů nebo přítelkyň hráčů, se to nedalo srovnat. Hokejem žilo celé město. Ve finále jsme nebyli favorit, ale sérii jsme vyhráli 4:0, takže to byl velký úspěch. Byl se za mnou podívat i dnešní účetní vsetínského klubu, prožil se mnou oslavy. Stejně jako rodiče. Byl to fajn zážitek.

S prstenem za vítězství v Ontario Hockey League (OHL).

Máte dodnes schované ocenění pro nejproduktivnějšího obránce play-off?
Dostal jsem malou sošku a myslím, že nyní bude u rodičů v pokojíčku. Ještě jsem si to s sebou domů nebral.

Rok na to jste se vrátil na Lapač, ale v průběhu sezony odešel do Znojma. Za jakých to bylo okolností?
Byl jsem vyměněn za Ondru Šmacha. Trejd Štach - Šmach byl vyloženě kus za kus a vypadá to, že se uskutečnil i podle příjmení. (smích) Tehdy jsem dostal šanci působit v klubu, který byl na špici extraligové tabulky. Bral jsem to jako krok vpřed. Když se na to podívám zpětně, zřejmě jsem na to ještě nebyl připravený, navíc se k tomu přidalo zranění, takže jsem toho za Znojmo v prvních dvou sezonách tolik neodehrál. Pak už to ale bylo super a na Znojmo vzpomínám strašně rád.

Znojmo se stalo vaším druhým domovem, že?
Přesně tak. Mám tam spoustu známých a kamarádů, přece jen jsem tam byl deset let. Prožil jsem tam tři soutěže: tři roky jsme hráli extraligu, dva roky první ligu a pět let EBEL. Je zajímavé si v jednom městě zahrát tři různé soutěže.

Jaká byla mezinárodní EBEL?
Musím říct, že mi maximálně vyhovovala. Hrál se tam takový ulítaný juniorský hokej nahoru dolů. Přímočarost, spousta šancí. Většina týmů každý rok mění mančaft. Zůstanou kluci, kteří měli dobrou sezonu, ostatní jdou o dům dál. I kvůli tomu, že neustále přicházejí noví cizinci. Jsem rád, že jsem se tam dokázal udržet tak dlouho.

Vaší nejúspěšnější sezonou byl zřejmě ročník 2015/2016, ve kterém jste došli až do finále, že?
Nebyli jsme favorit v žádné sérii, ale moc nechybělo a mohli jsme ve finále porazit i mocný Salcburk. Musím ale férově uznat, že soupeř byl o kousek lepší. Měli v kádru reprezentanty svých zemí a hráče se zkušenostmi ze zámořské AHL nebo dokonce i NHL. Kvalita tam byla opravdu velká. Finále jsme prohráli 2:4 na zápasy a skončili druzí.

Jaký byl hokejový život v Innsbrucku, kam jste se ze Znojma později přesunul?
Perfektní. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý z Česka. Měli to nastavené tak, že existoval pouze plán, jinak nás nikdo nehlídal. Třeba posilovnu jsme si dělali podle sebe. Trénink na ledě představovalo brutálně intenzivních pětačtyřicet minut. Ze začátku jsem s tím měl velké problémy, ale pak jsem do toho naskočil. Šel jsem tehdy do města, které se dlouho nepodívalo do play-off EBEL, a skončili jsme pátí. Také prostředí bylo neskutečné. Říkal jsem, že je to placená dovolená. Měli jsme trenéra Američana, který nám skoro po každém utkání dal den volno nebo dobrovolný trénink. Takže jsem procestoval celé okolí a moc se mi tam líbilo.

Lubomír Štach oblékl vsetínský dres po čtrnácti letech.

Co vás vedlo v průběhu sezony 2018/2019 do ESV Kaufbeuren hrajícího druhou nejvyšší německou soutěž?
Zranil jsem se na šest týdnů. Klub na mě nemohl čekat, tak přivedl jiného obránce. Chtěl jsem pak jít jinam, abychom dostal větší čas na ledě. Když jsem se totiž dostal zpátky do sestavy, hrál jsem málo a to mi nevyhovovalo. Chtěl jsem změnit prostředí, tak jsem odešel do Německa vyloženě dohrát sezonu. Kaufbeurenu se zranili tři obránci, tak jsme se domluvili. Hrál jsem dvacet, pětadvacet mnut za zápas. Řekl jsem si, že po sezoně uvidím, co dál. Klub měl totiž zraněné beky stále pod smlouvou.

Nakonec jste zamířil do Trenčína, kde jste strávil celou loňskou sezonu...
Chtěl jsem být blízko domova, už se mi nechtělo příliš cestovat. Také jsem byl zvědavý na slovenskou extraligu, která mě příjemně překvapila. Myslel jsem, že ta soutěž bude mít nižší úroveň, ale nebylo v ní jednoduchého utkání. Dva tři týmy byly možná slabší, jinak to bylo velice vyrovnané. Celkově mi to ale na Slovensku nesedlo, necítil jsem se tam dobře. Dál už jsem na Slovensku nechtěl působit.

Na Trenčínu je poznat, že jde o hokejové město, viďte?
Je neuvěřitelné, kolik legendárních hráčů dokázal tamní klub vychovat. Na hokej chodí hodně lidí, bývá tam spousta známých osobností. Berou to hodně prestižně. Na první zápas se Slovanem Bratislava přišlo přes sedm tisíc fanoušků, atmosféra byla neskutečná. Celkově na zápasy s TOP týmy byly tribuny narvané.

Co jste říkal na úspěch jiného vsetínského odchovance Jindřicha Abdula, který se stal nejlepším střelcem soutěže a vybojoval si angažmá v KHL?
Jindra hrál výborně. Myslím, že byl nejlepší útočník v lize. Jezdilo mu to, bodoval, dařilo se mu. Každý zápas, co jsme proti sobě hráli, byl hrozně moc vidět a byl nebezpečný. Zcela po zásluze šel do lepší soutěže a já mu přeju, ať se mu v ní daří. Stejně tak doufám, že už mě po sezoně nebude obírat ve Fifě jako letos. (smích)

Lubomír Štach po boku Rytíře Tomáše Plekance.

Kdy jste měl jasno, že se vrátíte do Vsetína?
Až letos. Jednali jsme o tom už v době, kdy jsem hrál v Rakousku. Tehdy jsem ale ještě preferoval zahraničí. Poslední rok nebo dva se k tomu už schylovalo a letos se to vyloženě nabízelo. Z týmu odešli hráči typologicky podobní mně a Vsetín je potřeboval nějak nahradit. Jsem rád, že to dopadlo. I když nejvíc jsem se těšil, až si zahraju před plným Lapačem. To se mi zatím splnilo tak na padesát procent. Pořád věřím, že si ještě užiju plný stadion.

Jak zní vaše další sny a mety?
V této fázi kariéry chci být hlavně dobrý spoluhráč a pomoct klukům, aby se zlepšovali. Hlavně ti mladší. Aby získali ty správné návyky a zažili jsme společně úspěšnou sezonu. Kádr i partu máme dobrou. Přál bych si, abychom šli z co nejvyššího místa po základní části do play-off, kde už je to vyloženě o momentální formě. Přeji si, abychom byli úspěšní.

Spojujete si svoji budoucnost se Vsetínem?
Je pravda, že jak jsme teď dlouho nehráli, tak jsem začal trochu podumávat, co a jak dál. Na podzim jsem začal trénovat děti a zjistil, že mě trénování baví. Možná to bude do budoucna jedna z variant. Ale ještě se nechystám končit s hokejem. (smích)

Momentálně se spoluhráči znovu trénujete alespoň na ledě, je to povzbuzující změna?
Rozhodně. Jsem rád, že momentálně víc bruslíme, než běháme. Já toho s těmi svými nožičkami moc nenaběhám. Všichni kvitujeme, že už můžeme alespoň trénovat na ledě. A věříme, že se brzy znovu rozjede i Chance liga.