Josefu Ryžovovi vděčíme za mnohé. Co řekl, to platilo, vzpomíná Miroslav Holec

V první třetině pondělního utkání s Chomutovem obléknou Valaši dresy s podobiznou Josefa Ryžova. Muže, který byl ústřední postavou založení klubu v roce 1939, sám za Vsetín hrál a později mužstvo neuvěřitelných 21 sezon trénoval. Vsetínští hokejisté uctí jeho odkaz v rámci celorepublikového dobročinného projektu Legenda legendám. „Josef Ryžov si takový zápas zaslouží,“ souhlasí bývalý útočník Miroslav Holec (na snímku uprostřed), jenž v březnu oslaví 89. narozeniny a patří ke generaci hráčů, kteří pod Ryžovem nastupovali. O projektu Legenda legendám si můžete více přečíst zde.

Životní cesty obou sportovců se protnuly v roce 1949. Tehdy osmnáctiletý Miroslav Holec naskočil do své první sezony ve vsetínském A-týmu, kterému ze střídačky velel právě Josef Ryžov. „Každý si šance v mužstvu vážil, zvláště mladí hráči jako já,“ vypráví někdejší produktivní útočník, jenž pod Ryžovem působil až do roku 1961. Jaký byl trenér? „Vynikající. Každý hráč dostal na ledě svůj úkol a musel ho plnit. Ten můj byl hlavně dělat rozruch před brankou. Museli jsme jezdit dopředu i dozadu. Když se mladému Standovi Stradějovi nechtělo vracet, Ryžov ho neváhal zpérovat. Nezažil jsem ale, že by po někom křičel. Nebyl to žádný hulvát.“

Vsetínští hokejisté v sezoně 1956/1957. Miroslav Holec stojí v horní řadě druhý zleva.

Právě naopak, Josef Ryžov při hokeji působil distingovaně a za všech okolností klidně, věcně. Vyhlášená byla jeho důslednost a dochvilnost. „To samé pak vyžadoval od ostatních. Co řekl, to platilo. Co slíbil, to udělal. Když byl sraz v pět hodin, neexistovalo, že by někdo přišel o půl šesté. Na to byl pedant. Nikdo si mu nedovolil odmlouvat, měl u hráčů obrovský respekt. Tajně jsme mu přezdívali Taras podle slavného ruského trenéra Tarasova,“ usmívá se jeho někdejší svěřenec.

Až do 60. let hráli Valaši svá domácí utkání na fotbalovém stadionu v Tyršově ulici, kde se v zimních měsících vešlo hned několik kluzišť. To největší bez mantinelů využívala bruslící veřejnost, na dalším trénovala mládež. Pod hlavní tribunou pak hokejisté svépomoci vybudovali kluziště se zakulacenými rohy, na kterém sváděli bitvy před neustále se zvětšujícím zástupem fanoušků. „Než začal zápas, museli jsme hřiště vždy připravit. Když byla silná zima a hodně sněžilo, zabralo to nějaký čas. Všichni jsme přiložili ruku k dílu,“ vybaví si Holec. Jeho Sokol (a později Dynamo, Spartak a Zbrojovka) působil v nižších regionálních soutěžích, až v roce 1956 poprvé postoupil z krajského přeboru do oblastní soutěže.

V zimním období vyrostlo na fotbalovém hřišti v Tyršově ulici několik ledových ploch.

Soupeři Vsetína byly v raných dobách týmy jako Staré Město, Těšetice či Mariánské Hory. Kromě mistrovských zápasů Valaši absolvovali i celou řadu přátelských utkání. Třeba proti brněnskému Královu Poli, jež hrálo nejvyšší soutěž a dalo tuzemskému hokeji hráče jako Vlastimil Bubník, Ladislav Olejník nebo František Vaněk. Vsetínští se vždy snažili na favorita vytáhnout. „V Brně jsme před cestou nazpět společně povečeřeli v Besedním domě,“ přidává Holec vzpomínku na vyhlášenou restauraci v centru metropole. „Myslím, že Ryžov coby brněnský rodák bral tyto zápasy prestižně, i když to nikdy neřekl nahlas a doma byl už na Valašsku. Nebyl prostořeký. Zkrátka chtěl, abychom vítězili. Pokaždé se to nepodařilo, ale i v Králově Poli jsme dokázali uspět.“

Josef Ryžov pečoval o archiv klubu, zapisoval si sestavy i výsledky. Organizoval zápasy, jezdil po regionu a šířil hokej po okolí. V rámci dostupné techniky také fotografoval, což je mimochodem asi hlavní důvod, proč se nedochovalo příliš jeho snímků ze sportovního prostředí. Duše vsetínského hokeje totiž raději stála za fotoaparátem než před ním. „Bylo na něm vidět, jak prací pro oddíl žije. On a jeho pravá ruka Hugo Mifka. Hokejový Vsetín jim vděčí za mnohé,“ má jasno Miroslav Holec.

Sezona 1963/1964 byla poslední, kterou Valaši odehráli na Tyršovce. Josef Ryžov sedí uprostřed v čepici.

Ve Zbrojovce, kde tehdy pracovala většina obyvatel města, měl Ryžov na starosti dopravu. Ze své pozice se snažil pomáhat ostatním. Internet neexistoval a ani jízdní řád nebyl samozřejmostí. Informace a kontakty tak měly obrovskou cenu. „Když kdokoliv z fabriky potřeboval vědět, kdy jede první rychlík do Prahy, stačilo vytočit číslo 204. To byl telefon na Ryžova, který zjistil všechno do deseti minut včetně přípojů. Snažil se vyhovět každému, kdo ho požádal. Stejně tak všechny zájezdy organizoval právě on,“ připomíná Holec.

Následující vzestup vsetínského hokeje lemovaný stěhováním na Lapač v roce 1964 či zastřešením stadionu v 80. letech činil Josefu Ryžovovi pochopitelně radost. Na sklonku života pak mohl zpovzdálí pozorovat extraligovou jízdu zelenožluté mašiny, ve kterou se jím založený hokejový oddíl po desetiletích vývoje proměnil. „A myslím, že by měl ze vsetínského hokeje radost i nyní,“ tvrdí Miroslav Holec.

Následovníci Josefa Ryžova uctí jeho odkaz v pondělním utkání proti Chomutovu. Právě jeho podobizna bude zdobit dresy Valachů v první třetině v rámci celorepublikového dobročinného projektu Legenda legendám.

Josef Ryžov (uprostřed v košili) při stavbě kluziště na Lapači v říjnu 1963.