Vstupenky online

Do tréninku gólmanů se zapojí Dominik Gerža. Chci se zaměřit hlavně na kloubní rozsah, říká

Redakce • 16.05.2021

Po odchodu Jakuba Dohnala získal trenér gólmanů VHK Roman Peschout novou spojku. Na Lapač přichází Dominik Gerža, rovněž bývalý brankář. „Roman mi řekl svoji vizi, jak klub s gólmany pracuje. Musím říct, že se mi to jenom líbilo. Za mě je důležitý individuální přístup,“ hlásí třiadvacetiletý odchovanec brněnských Warriors, jenž v minulosti odchytal v mládeži Vsetína dvě sezony, působil i v Kanadě a momentálně dokončuje sportovní fakultu Masarykovy univerzity.

Jak bude vaše spolupráce s Romanem Peschoutem vypadat?
Jsme na stejné vlně. Plán je takový, že tréninky gólmanů chceme dělat společně. U týmového tréninku postačí, když budeme na ledě jenom jeden. Ale na „gólmaňáky“ bychom chodili společně i s kluky z A-týmu. Rádi bychom měli minimálně jeden takový trénink týdně. Plus jedenkrát týdně bych rád dělal s brankáři přípravu na suchu.

Suchá příprava gólmanů bude zřejmě odlišná od toho, čemu se věnují hráči v poli, že?
To určitě. Já se zaměřuji především na kloubní rozsah, souvisí s tím i mé studium na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Musím říct, že pro gólmany je to velmi důležité, ať už pro samotný rozsah pohybu nebo předcházení zraněním. Samozřejmostí je flexibilita, silný střed těla. S ohledem na obecnou situaci budu muset do kluků dostat také hodně fyzičky. Přece jenom teď byli rok zavření doma.

Bude to tedy o práci navíc a věší efektivitě?
Budu se snažit postavit klukům každý trénink na míru. Myslím, že pokud budeme dobře pracovat, brzy se dostaneme tam, kde jsme byli. Zvláště u gólmana je to ale vyloženě o práci navíc. Každý se doma musí protahovat, cvičit zmiňovaný kloubní rozsah a podobně. Už nyní mohou kluci sami běhat, když je venku hezky. V tomto ohledu nemají žádné překážky.

O brankářích se říká, že je to tým v týmu. Souhlasíte?
Ano i ne. Když má gólman špatný zápas, je to na něm vidět nejvíc. V bráně stojí sám. Na druhou stranu se podle mě nemůže úplně distancovat od týmu. Vždycky musí vycházet se spoluhráči, vzájemně si pomáhají. Brankář v dobrém slova smyslu jede trochu sám na sebe, ale nemůže být individualita odříznutá od ostatních.

Čeho byste chtěl ve Vsetíně dosáhnout?
Chtěl bych pomoci z kluků vychovat nejen dobré gólmany, ale i dobré lidi. Důležitá je také škola. Zároveň mi hokej dal do života strašně moc. Osamostatnil jsem se, když jsem od čtrnácti let pendloval po republice a byl i v zahraničí. Z osobního hlediska bych byl rád, kdyby si na mě kluci pamatovali. Už se mi stalo, že jsem trénoval přelomový ročník. Je fajn, když si na mě pak kluci vzpomenou a třeba se i ozvou.

Jste odchovancem brněnských Warriors, ale ve Vsetíně jste strávil dvě sezony v mladším a starším dorostu. Jak na ně vzpomínáte?
Ve Vsetíně jsem odchytal sezonu 2011/2012. Pak jsem se vrátil do Brna, měl jsem možnost hrát nejvyšší soutěž mladšího dorostu doma. Ta už ale chyběla ve starším dorostu, tak jsem šel zpátky na Valašsko. První rok byl pro mě těžký. Asi každý si dovede představit, jaké to je ve čtrnácti letech odejít z domu a žít někde jinde sám. Naštěstí maminka je učitelka, takže mě se školou držela zkrátka. Měl jsem režim, věděl jsem, co se po mně chce a snažil se toho nějak dosáhnout. V šestnácti jsem už bydlel se spoluhráči na bytě. Díky tomu jsem našel dlouhodobého kamaráda Ondru Ševčíka. To už bylo mnohem příjemnější a také jsem už věděl, do čeho jdu.

V rámci své kariéry jste strávil sezonu v kanadském týmu Almaguin Spartans hrající tamní GMHL (The Greater Metro Junior A Hockey League). Jaká to byla soutěž?
Je to soutěž mimo kanadský hokejový svaz. Funguje na principu neomezeného počtu hráčů z Evropy. Ve všech ostatních tamních soutěžích představují limit dva mimokanadští hráči. Vedle nich je GMHL taková pirátská liga. Musím říct, že kvalitu určitě měla. Pro mě to byla skvělá životní zkušenost. Naučil jsem se anglicky a ještě více jsem se osamostatnil. Něco jiného je být sám na Vsetíně, ale dvě hodiny od domova, a osm tisíc kilometrů od rodiny.

S týmem jste dokonce celou soutěž vyhráli. Jaké bylo tamní angažmá po sportovní stránce?
Kanada je hokejová velmoc. Měli jsme štěstí na super komunitu. Náš tým spadal do oblasti pro dvě města. Jedno mělo tisíc sto a druhé tisíc obyvatel. Lidi tam hokej zbožňují a to i na této úrovni. Na poslední zápas finále přišlo sedm set fanoušků, což je skoro celé jedno město. Také v ostatních městech byly narvané zimáky, lidé nás potkávali, bavili se s námi. My se na druhou stranu snažili hodně dělat pro místní komunitu. Například jsme různě pomáhali ve školách.

V Kanadě také začala vaše trenérská kariéra…
Působil jsem jako trenér brankářů dívčího týmu. Nejprve jsem byl u přípravky, poté u kategorie do patnácti let a následně u středoškolského týmu. Všechno tam funguje na principu dobrovolníků. Jak rodina, tak i tým se o nás dokonale starali, cítil jsem, že je tam potřeba něco vrátit. Tak jsem alespoň takto mohl vypomoci.

A jak vám jde současné vysokoškolské studium?
Pokud se vše povede, měl bych jít v létě ke státnicím. Škola mi dala i do sportovní kariéry strašně moc. Například jsem si vytvořil zásobník cvičení jak pro gólmany, tak pro hráče v poli. Máme předměty, které s tím souvisejí. Také jsem poznal partu skvělých lidí. Bohužel nám nejlepší studentská léta přerušil covid, takže jsme všichni seděli za kamerou. Ale do života mi to dalo strašně moc.