8 FYZIKÁLNÍ TERAPIE A HEMIPARÉZA

· využití chladu – lokální aplikace chladu do oblasti spastických svalů snižuje svalový tonus hlavně působením na svalová vřeténka. Metoda bývá využívána zejména jako příprava pro kinezioterapii. Bezprostředně po aplikaci chladu se může spasticita zvýšit až na jednu minutu. Metoda je poměrně jednoduchá a někdy významně usnadní kinezioterapii spastických pacientů, zvláště pokud problém spočívá ve spasticitě jedné – dvou svalových skupin. Nejčastěji se aplikují lokální chladové obklady, kryosáčky a aplikátory využívající zkapalněných plynů. Sprayování ethylchloridem nebo jinými rychle se odpařujícími substancemi nemívá na spasticitu tak dobrý účinek.

· využití tepla – aplikace parafinu, termopacku, krátkovlnné diatermie apod. může příznivě působit na spasticitu.

· ultrazvuk – aplikace ultrazvuku na oblast paravertebrálního svalstva v segmentech odpovídajích spastickým svalům nebo na šlachy paretických svalů může být u některých pacientů účinná.

· TENS – spasticita bývá provázena bolestí a bolest na druhé straně spasticitu provokuje. Musí se dát pozor, aby použité TENS nedosáhly intenzity vedoucí k myostimulaci spastických svalů nebo k facilitaci spasticity (Mayer & Konečný, 1998, 44).

· impulsoterapie – používá se k elektrostimulaci agonistů a antagonistů, většinou s cílem upravit narušenou reciproční souhru postižených svalových skupin.

Patří sem třeba používání dvouokruhové metody podle Jantsche, kdy jsou např. na horní končetině tetanicky stimulovány paretické a ochablé extenzory zápěstí a prstů a to po předchozí krátké aktivaci spastických antagonistů (flexorů) jednotlivými impulsy, což přispěje k další facilitaci extenzorů (Mayer & Konečný, 1998, 42; Hlavatý, 2002, 49).

- elektrická stimulace extenzorů zápěstí: bylo zjištěno, že elektrická stimulace (dále jen ES) může zvýšit motorickou regeneraci po CMP. Zkoumaly se účinky ES na zápěstní extenzory a disabilitu horní končetiny během rehabilitace. Léčba probíhala 3 krát 30 minut denně po dobu 8 týdnů u pacientů 2-4 týdny po CMP. Po léčbě byly zaznamenány příznivé výsledky hlavně v úchopu a stisku ruky a ES zlepšila také izometrickou kontrakci extenzorů zápěstí. Účinky ES byly největší u těch hemiparetiků, kde byla zachována zbytková motorická funkce zápěstí. Disabilita horní končetiny se také zlepšila. Ale na druhé straně není známo, jak dlouho po přerušení ES příznivé výsledky přetrvají (Powel et al., 1999, 1384-1389).

- Elektrická stimulace jako prevence subluxace glenohumerálního kloubu: subluxace je významný problém u hemiparetických pacientů vyúsťující v bolest a ztrátu funkce. Studie prokázaly, že hlavními klinickými faktory spojenými se subluxací glenohumerálního kloubu jsou věk a spasticita adduktorů. Také bylo dokázáno, že ES svalů ramene může subluxaci redukovat. Basmajian zjistil, že m. supraspinatus a zadní část m. deltoideus hrají důležitou úlohu v centraci kloubu. Tradičně se jako prevence subluxace glenohumerálního kloubu aplikuje šátek, na který si pacient horní končetinu zavěsí. Končetina je však držena v nevhodné poloze, což může vést ke kontrakturám a poruše rovnováhy. Studie zjistily, že ES má nejen prospěšný vliv na prevenci subluxace, ale i na zlepšení jiných parametrů jako je bolest, zvětšení rozsahu pohybu nebo zlepšení funkce horní končetiny. Nevýhodou zůstává to, že účinky ES nepřetrvávají po skončení terapie (Daniet et al., 2002, 505-509; Linn et al., 1999, 963-968).

· funkční elektrická stimulace (FES) – jde o dráždění přenosným stimulátorem, který podrážděním periferního nervu vyvolá stah ochrnutého svalu. Nejčastěji se využívá stimulace n. peroneus během švihové fáze kroku. Spasticita a pohybový vzorec chůze se upravují nejen při vlastní aplikaci stimulace, ale zlepšení přetrvává. Méně často se používá FES na horní končetinu, zde má za cíl napomoci efektivnímu úchopu. Obvyklá frekvence bývá 20-80 Hz, šířky impulsů 0,05-11,0 msec. Impulsy spouští nejčastěji patní spínač ke konci stojné fáze a během švihové fáze ipsilaterální nohy. Elektrody se aplikují obvykle na motorické body nebo povrchově probíhající nervy a mohou být povrchové, podkožní a implantované. Problémem bývá při stimulaci n. peroneus vyvážení stimulace m. tibialis ant. a mm. peronei (převažující inverse/everze nohy). Kontraindikacemi jsou poškození periferního motoneuronu, kontraktury, ankylosa, kloubní instabilita, nekontrolovatelná spasticita, těžká osteoporosa a výraznější obezita. Jedná se tedy o metodu přísně výběrovou (Trojan et al., 1996, 98; Mayer & Konečný, 1998, 43).