Rodinná atmosféra klubu se Gengelovi zamlouvá

V s e t í n - Přišel na zkoušku z Berouna a bojuje o své místo ve vsetínské sestavě. Ladislav Gengel, odchovanec kladenského hokeje, pravidelně nastupuje v přípravných zápasech a dosud si připsal jednu asistenci. Další z řady „bezejmenných“? Tak úplně ne – před pár lety nastřílel v kladenské juniorce ve 40 zápasech 39 gólů. Možná i právě proto si na něj ukázal trenér Jan Neliba.

„Pocházím z Rakovníku. K hokeji mne přivedl můj otec, který zde hrál a následně i trénoval. Tehdy mi bylo tři a půl roku, v šesti letech jsem přešel do kladenského týmu, kde jsem hrál až do juniorů. Do družstva mužů jsem prvně nastoupil v Kadani, kde jsem strávil jednu sezónu. Poté jsem se zkusil uchytit v Berouně, ale nevyšlo mi to. Další tři měsíce jsem hrál za Hradec Králové a zbytek sezóny jsem dohrál ve II.lize ve Slaném. Až potom jsem se dostal do kádru Berouna, kde se mi velmi dařilo. S týmem jsme hráli finále první ligy proti Jihlavě.“

Jak se zrodila nabídka hrát hokej právě za Vsetín?

„Právě po finále s Jihlavou si mne vyhlédl pan Neliba. První kontakty proběhly přes mého otce. Nabídka Vsetína mě moc potěšila, hrát extraligu byl vždy můj sen. Proto jsem neváhal ani chviličku a přijel jsem na testy. Trošku mne sice mrzí, že jsem naši nejvyšší hokejovou soutěž nevybojoval s Berounem, ale vsetínská nabídka mi dala další možnost ukázat, co ve mně je.“

Na který klub nejraději vzpomínáš?

„Nejvíce se mi líbilo v Berouně. Bylo tam super mužstvo a také spoluhráči. Dodnes si voláme, kdo jak hrál a jak se komu daří. Dalším pozitivem bylo vedení mužstva, které hokejem doslova žilo. Dávali do hokeje srdíčko a když jsme to naše hráčské srdíčko přidali i my, byla to nádhera.“

Nyní jsi na Vsetíně. Jak se ti zamlouvá nové mužstvo?

„Oproti první lize je zde veliký rozdíl v přístupu jednotlivých hráčů k zápasům nebo tréninku. Líbí se mi tu, měl jsem možnost získat o Vsetínu několik informací od Jardy Kameše nebo Pavla Patery. A jak se často mluví o rodinné atmosféře uvnitř klubu, tak to mohu jen potvrdit – zkrátka super. Lidé z vedení klubu, samotní hráči i diváci tady tím hokejem opravdu hodně žijí. Musím přiznat, že takové prostředí jsem doposud nikde nezažil. Je to paráda.“

Neměl jsi tak trochu obavy z onoho kroku o stupínek výše?

„Určitě jsem měl obavy. Hlavně z toho, že to nebudu zvládat. Nyní ale záleží na trenérech, zda si mne tady nechají. Oni musí rozhodnout, jestli na extraligu mám nebo nemám.“

...a tvůj osobní názor?

„Myslím, že na třetí respektive čtvrtou pětku mám. Beru v potaz to, že jsou na Vsetíně zkušení a starší hráči, se kterými se nemůžu měřit. Ale na druhou stranu bych rád dokázal, že i v extraligovém týmu můžu být platným hráčem.“

Takže se už nyní těšíš, až začne extraliga a ty budeš mít možnost ukázat, co v tobě je?
„Jednoznačně. Na tento okamžik se velmi těším.“

Když jsi přišel do Vsetína, znal jsi někoho ze spoluhráčů, nebo je to pro tebe zcela neznámé prostředí?

„Znal jsem pouze Roberta Horáka, se kterým jsem trénoval v Berouně. Hodně mi tady pomohl s věcmi mimo hokej. Pokud jsem už vzpomněl pomoc, tak musím poděkovat i panu Andrýskovi a všem třem trenérům.“

Kdo byl, respektive kdo je tvůj hokejový vzor?

„Mým vzorem je můj otec. Ten do hokeje dává strašně moc. Pomáhal mi v začátcích a svými radami mne zásobuje doposud. Jsem nervózní, když nevím kde v hledišti sedí. I během hry mi naznačuje na dálku jak co zlepšit a po zápasech mou hru rozebíráme. Takže jednoznačným vzorem je můj táta.“

Můžeš nám trošku poodhalit své soukromí?

„Ve volném čase, pokud ho mám, chodím nejraději sportovat. Hraji tenis, myslím si že na dost dobré úrovni. Potom hokejball v Novém Strašecí, kde bydlím. Mezi mé záliby patří i rychlá auta, mám také hodně kamarádů se kterými rád zajdu na kafe, nebo na pivo. Občas je mi ale vytýkáno i mé lenošení.“

Nyní jsi se ocitl na druhé straně republiky. Jak toto snášíš?

„Je pravda, že to mám domů přes čtyři sta kilometrů, ale chtěl jsem hrát extraligu a proto musím něco obětovat. Na druhou stranu to není zase až tak velká dálka s porovnáním s NHL. A vzdálenost domů stíhám urazit zhruba za tři hodiny. Odloučení mi nepřijde zase až tak hrozné. Táta, má přítelkyně i kamarádi mi slibují, že za mnou budou jezdit.“